Podivná barva slz tvého těla

Šílenost orámovaná noblesou secese, u které jsem se už po čtvrté minutě přivítala v klubu náročného diváka, prozatím netuše, jestli na konci přidám uvozovky... Byl jednou jeden dům a tam se děly věci - tedy spíš jakési fragmenty příhod - v poloutmě a polousvětle minul tam den po dni, ve víru hlavní události - zmizení hrdinovy manželky. Ten ve svých mukách obraznosti tuší, že neodjela k mamince a snaží se vedle úředního postupu přispět svou investigativní troškou do mlýna... a tak se v první řadě totálně zmastí, aby byl tvárnějším materiálem pro své extravagantní sousedy, kteří ho v různém pořadí sjedou, ojedou, ořežou a oblbnou tak, že se začne dělit jako buňka, až z toho neví, který nakonec sám je, pak už jemu, ani vám, nepřijde divné, když přízrak v buřince pronásleduje oběť hlavou dolů a jediná rozumná úniková cesta se jeví být mezi tapetou a zdí... no nedodívejte tu zkoušku sebeovládání... ten klaustrofobický, nepříjemně blízký, nechutně detailní, brutální, sexuálně deviantní, znepokojivý a veskrze pitomý kaleidoskop obsesí, když je v obrazech tak skvostný a hudebně delikatesní... Chce se mi říct, čí styl mi to připomíná, ale nebudu tady nikoho lynchovat, teď zbývá jen čekat, až se vyloupne nějaký chytrák, co mně to s důvtipem sobě vlastním, políčko po políčku hezky osvětlí.