Arktida

Jota a Simón jsou ve svých dvaceti letech bez budoucnosti. Každý den hledají na ulici příležitost, jak by si snadno vydělali. Žijí zoufalé životy zoufalých lidí ve společnosti řízené přísnou logikou ekonomiky. Ve světě, který jim nedá možnost důstojné existence a jemuž jsou lhostejní. Kromě každodenního čachrování a drobných krádeží ale oba cítí, že mají své touhy a snahu vytvořit si stabilní rodinné zázemí. Pozoruhodný snímek získal zvláštní ocenění na festivalu v Berlíně. Zároveň je ukázkou soudobého španělského autorského filmu. Snímek s mysteriózním názvem Ártico (Arktida) je inspirován stylem španělského filmu tzv. období po ukončení přechodu k demokracii. Tehdy se objevila tematicky i stylisticky homogenní část produkce, které se začalo říkat „cine quinqui“ (jakási zábavnější obdoba českých chcípáckých filmů). Výraznou postavou byl například režisér Eloy de la Iglesia a desítky dalších tvůrců, kteří dnes již upadli v zapomnění. Mnohem podstatnější je, že tyto filmy až s nechtěnou dokumentárností zachytily soudobou společnost ve všech jejích podobách. Film Gabriela Velázqueze tedy vykazuje jistou tendenci využít aktuální téma mladých lidí postižených ekonomickou recesí a v důsledku toho nucených jednat protizákonně, ale na rozdíl od zmiňované produkce 80. let si klade vyšší cíle. Snaží se postihnout vnitřní svět těchto lidí, aniž by chtěl vylepšit jejich „společenský profil“. Simón, Jota, Debi, Lucía a Alba jsou možná morálními a duševními chcípáky, drží se tradičního pojetí rodiny a společnosti, ale jejich životní cíle nejsou zpočátku v rozporu s většinovou společností. Jota chce založit rodinu, ať to stojí, co to stojí. Simon se snaží uniknout depresivnímu rodinnému prostředí a žít jako „normální“ člověk. Avšak jsou ztraceni ve světě, který jim nedá možnost důstojné existence a jemuž jsou lhostejní. Režisér vytváří velmi naturalistický obraz společnosti bez budoucnosti. Gabriel Velázquez pokračuje v linii svých předchozích filmů Amateurs (2008, Amatéři) a Iceberg (2011, Ledovec), což byly obdobné intimní studie. V Arktidě předkládá portréty pěti mladých lidí. Do jejich životů pronikáme skrz čtyři příběhy, které nejsou vyprávěny lineárně a navíc s mnoha významovými výpustkami. Jako obvykle klade režisér důraz na vizuální stránku filmu, takže kamera je důležitou součástí celého vyprávění, neboť spoluvytváří atmosféru, spoluurčuje svým pohybem psychologii postav a podtrhuje obrazovou kompozicí klíčová témata – drogy, násilí na ženách, mladistvá delikvence, nechtěné početí a všeobecná zoufalost. La película 2015