Onibaba

Film, který jsem viděl před více lety v klubu. Zapůsobil na mě a pak jsem začal vyhledávat japonskou kinematografii, i když Kurosawu a Šindóa jsem znal. Podobně to bylo s Písečnou ženou režiséra Hiroši Tešigahary. Pak přišel dvoudílný Kwaidan Masaki Kobajašiho, nejvíce povídka Muž bez uší.

Tři hlavní postavy, dvě chatrče, jedna jáma a rákosí. Tak málo stačí k natočení vynikajícího dramatu plného napětí, jež nabízí nejenom „hororovou“ atmosféru, ale i několik filosofických témat k zamyšlení. Filmu lze přisoudit i takové přívlastky jako, minimalistický, existencionální, depresivní, erotický, sociálně-kritický, moralizující, psychologický, tragický, historický, poučný…, zkrátka pro každého něco (no, i když pro každého asi ne).

Tam, v pampovém rákosí, ti najevo dám... Středověk v Japonsku - mluví se rychle, jedná se rychle, protože hlad je nejlepší... vrah a ani chtíč za ním nijak výrazně nezaostává. Hlavně je třeba neztratit tvář... Nejstrašidelnější byl název, ale obrazová i zvuková stránka měla též něco do sebe, v podstatě jsem si Onibabu nečekaně užila :-)

Zvláštní film, velice zvláštní. Režisér pracuje s lehkou dávkou mysticismu, který je bohužel absolutně zbytečný a působí trapně. Není třeba se domýšlet, proč byl film, i přes své artové zabarvení, oblíbený mezi normálními diváky, prostě sex je náš. Jošimura vypadá dobře a Otowa rozhodně není tak stará, jak se nám snaží namluvit a ten obarvený pramen vlasů, je hodně špatně udělaný. Postava samuraje a jeho masky je zajímavá svou nedoslovností.