Okouzlená

Byla jsem vílou, s tichým potokem jsem hvězdy milovala, květiny, sestry v lese hlubokém ráda jsem k tanci zvala a lidí jsem se bála. Až jednou přišel smutný cizí muž, se mnou se stala změna. Ústa měl krásná a krutá jak nůž, i zvukem jeho jména chvěji se okouzlena. Láska je víc než polibek, do hlubin je to sladký pád; láska, můj pane, všechno je, co nemohu ti dát...

Opona je v divadle jediná pravá iluze, protože když se zvedne, bývá obyčejně zklamání.

Co jsi to učinil? Ona přece není člověk jako my! Je to víla, lidská vášeň ji zabije!