Krchov

Když už celý rok nic, tak alespoň na dušičky bychom se na Krchov měli koukout. V tomto případě se sice vztahuje k márnici, ale o to víc se tu dá užít legrace. Věřte, že ožívající mrtvoly jsou to nejmenší, co na otrlé diváky číhá v tomto neprávem zapadlém klenotu raně devadesátkové video produkce. Tvůrci asi moc nevěděli, co přesně chtějí točit, tak prostě vstříc publiku permanentně hází nejroztodivnější atrakce, jaké jste doposud pohromadě v jednom filmu neviděli. Počínaje jednotlivými postavami a jejich typově obskurními hereckými představiteli přes zcela fantasmagorické zvraty až po spektakulárně obrazoboreckou vykrádačku Cameronových Vetřelců se vyšinutý film vzpírá diváckým očekáváním, případně obvyklá klišé dovádí do podoby, jakou byste si ani neodvážili představit. Při tom se celé dílko povětšinu času tváří jako horor, a nutno dodat, že chvílemi dokonce tak opravdu působí. Pro vyznavače netradičních diváckých zážitků představuje Krchov úlovek, který se svou opulentností mění z provinilé rozkoše na hrdě přiznávané potěšení. Obzvláště pak v kombinaci s dvorní hlasovou hvězdou Festivalu otrlého diváka, Samanthou Bifidus, která se zhostí náležitě záhrobního simultánního dabingu. Kino Aero 2013