Sedm opuštěných

Rodinný dobrodružný film, trochu i western. Nechápu, kde se v původním popisku vzala cesta vlakem, když jsem nezahlíd´ ani kouř z lokomotivy. Jde o klasické putování krytých vozů přes pláně v patách s nepřátelskými indiány a různými nemocemi. Klasika amerického dobrodružného příběhu ze sedmdesátých let. Díval jsem se zájmem, protože mám rád filmy z téhle doby, ale podruhé už asi vynechám.

Ačkoli snímek nepřináší žádnou formální revoluci ani autorsky odvážné gesto, nelze mu upřít jednu podstatnou kvalitu. Sugestivní vyprávění o lidské vytrvalosti tváří v tvář osudu. Levná produkce s omezeným rozpočtem sice místy evokuje spíše televizní standard než plnokrevný filmový zážitek, přesto dokáže překvapit tematickou odvahou. V polovině 70. let, kdy americká kinematografie chrlila jeden drsný western za druhým, nebylo zrovna obvyklé, aby rodinně laděný titul bez příkras zobrazil smrt rodičů a ponechal dětské hrdiny napospas nehostinné divočině. Tvůrci se opírali o skutečnou událost, jenže realita, jak už to u podobných adaptací bývá, posloužila spíše jako volná inspirace. Scenárista si řadu okolností upravil, aby zvýšil dramatičnost a emocionální účinek. Například zatímco film pracuje s motivem otcova smrtelného zranění po útoku indiána, dobové záznamy hovoří o mnohem prozaičtější příčině. Tyfu. Tento posun vypovídá více o potřebách vyprávění než o historii samotné. Celý je zjevně cílen na dětského diváka, neboť moralizující tón a výrazná sentimentalita určitě nejsou náhodné. Přesto snímek působí jako pozoruhodný dobový artefakt, který svou atmosférou i tematikou nápadně připomíná populární seriál „Little House on the Prairie“ (1974–82). Jako potenciální filmová konkurence šlo o krok jistě strategicky pochopitelný. Dnes může příběh dětí bojujících o přežití působit prostě, ale právě v této prostotě tkví jeho síla. A důvod, proč tomu dát šanci i s odstupem času.