Salaam Cinema

Íránský tvůrce Mohsen Makhmalbaf natáčí sám sebe a několik tisíc účastníků konkurzu na svůj údajně připravovaný (ve skutečnosti však fiktivní) hraný snímek. Salaam Cinema se tak stává dokumentárním dialogem mezi režisérem a herci, mezi filmařem a diváky, ale i mezi kinematografií a skutečností. U příležitosti stého výročí vzniku kinematografie v roce 1995 vyhlásil Mohsen Makhmalbaf, že chce natočit nový snímek. V novinách otiskl výzvu, aby se zájemci o herecký part v jeho novince zúčastnili společného konkurzu s tím, že hledá celkem sto herců. Na konkurzu se nakonec objevilo pět tisíc lidí. Nikdo z nich netušil, že svoji roli v Makhmalbafově novince právě dostal. Režisér totiž místo hraného filmu natáčel dokument, který se odehrával přímo během konkurzu. Vznikla tak vtipná i sofistikovaná zpráva o tom, co kinematografie sto let od svého vzniku znamená obecně a pro Írán obzvlášť. Makhmalbaf se ve filmu Salaam Cinema ptá účastníků konkurzu, proč mají o hraní zájem, a klade jim provokativní otázky, které se přímo týkají samotné kinematografie nebo vztahu filmu a skutečnosti. Nejvíce do popředí se tento vztah dostává ve scénách, ve kterých režisér po aktérech chce, aby se na povel rozplakali. Makhmalbaf v rozhovorech zdůrazňuje, že tento požadavek má i své politické pozadí - íránská vláda totiž po občanech nejednou chtěla, aby často plakali, a tím se dostali blíže k Bohu. Zároveň je to ale jen další z režisérových rafinovaných triků, jak zpochybnit zdánlivě zřetelné hranice mezi filmem a skutečností. Když herec pláče, je to pláč filmové postavy, nebo člověka, který ji hraje? A je událost, během níž dokument Salaam Cinema vznikl, konkurzem na neexistující film, anebo je to už samotné natáčení úplně jiného snímku? Makhmalbaf tu sebe i diváky staví před podobné problémy, jimiž se zabývá i řada filmů jiného íránského klasika Abbase Kiarostamiho. Oba tvůrci s oblibou a důmyslně boří hranice dvou světů - toho před kamerou a toho za kamerou. Díky tomu také často obracejí kameru sami proti sobě, aby se o sobě něco dozvěděli. Proto když Makhmalbaf položí jednomu účastníkovi konkurzu otázku: „Kdybyste byl režisér vy, obsadil byste mě jako kladnou, nebo jako zápornou postavu?", zdaleka to není jen nevinný prvoplánový vtip. Antonín Tesař LFŠ 2015