A pobežím až na kraj sveta

Na tenhle film jsem natrefil uplně náhodou a přestože je natočený na konci sedmdesátých let, viděl jsem ho dnes prvně. Mile mne překvapil. Jeho děj je prostý, pomalu plynoucí, ačkoliv holka hlavní postava filmu, prožívá pro ni občas nelehké situace, zvládá vše dobře. Po duši mne pohladilo obyčejné žití tehdejších lidí a záběry na hrající si děti. Když hráli karty uplně se mi vybavilo jak jsme my coby páni kluci mastili karty. Byli jsme tehdy lumpové a lítali jsme po stráni stříleli lukem atd. prostě pohodové dětství mezi pohodovýma dospělákama. Tenhle film mi to připoměl. Prostě relax. Oproti dnešním akčním dětským filmům.

Přesně takovýto typ rodinných filmů s příměsí sociálního dramatu, jaké se u nás točily pouze ve zlatých časech normalizace mám rád. Majka nemá zrovna idylické dětství. Přestože její handicap není nikterak vážný, na vesnici se to přece jen bere trochu jinak. Spolužáci se jí vysmívají a hanlivě ji přezdívají "kačica". Ani v rodině se Majce příliš porozumění nedostává, pouze pobožná babička se jí s láskou věnuje. Navíc matka Majce zakazuje přátelit se s její jedinou kamarádkou Jankou, neboť její matka roznáší drby o Majčině starší sestře Madleně. Třebaže si Majka našetřila na bicykl, rodiče jí ho odmítají koupit a tak jedinou Majčinou zábavou je sbírání ubrousků a i o ně při sestřiných zásnubách přijde. A když ji zklame i spolužák Miro, jenž jí měl jít za družbu na svatbě, Majka si připadá, jak říká její babička, jako ta poslední litera v abecedě. Film naštěstí končí optimisticky, operace Majčiných nohou se podaří. Příjemný a dojemný (nikoliv však citově vyděračský) film. 65%