Indiánka, dcera slunce

Tenhle působivý, neprávem zapomenutý snímek, mi tenkrát svou poslední kulkou úplně rozstřelil hlavu. A zabolelo mě z něj u srdce. Přitom ten neznámý voják, bůhví z jaké tajné jednotky, přicházející odnikud a po splnění své vražedné mise zase svou pomalou, ale vytrvalou chůzí odcházející do neznáma, byl skoro sympaťák. Infiltrovat a zbavit velení. Jakýmkoli způsobem. Podobně jako v jiné džungli na jiném kontinentě měl za úkol v Apocalypse kapitán Willard, byť zde z úplně jiných důvodů. Mise byla úspěšná a voják mohl podat vysílačkou hlášení. A dokonce si ani nemusel sám příliš umazat ruce od krve, špinavou práci za sebe nechal udělat jiné. Během jeho pouti se do něj zamilovala sympatická indiánská dívka, která mu taky svou domorodou léčbou zachránila život, když mu koloval v krvi jed. Teprve na konci jeho mise, v té chvíli loučení mi došlo, jak příběh skončí. Jí, s její čistou duší, ale do posledního okamžiku ne... Její vesele a rošťácky rozzářené oči, když mu, nic netušíc, ještě naposledy salutovala, jak jí to on sám naučil, mě pak ještě dlouho pronásledovaly ve snech. Jeho však určitě ne. Při vzpomínce na toho anonymního vojáka, co jen jako robot přišel splnit rozkaz, mě dodnes mrazí.