Skrytá tvář nacistického Německa

Ještě v roce 1938 řada Američanů nevnímala Třetí říši jako hrozbu, věřila Hitlerovým slibům míru a pochybovala o pravdivosti zpráv o útlaku, teroru a vraždění v nacistickém státě. Velký vliv na změnu veřejného mínění měl film Skrytá tvář nacistického Německa. Německé velvyslanectví ve Washingtonu jej označilo za „hnusnou propagandu“, naopak exilový spisovatel Klaus Mann za „geniální portrét naprosté bezútěšnosti života v nacistickém Německu“. Snímek přinesl autentické záběry života v zemi, dokumentující mimo jiné i neskrývaný antisemitismus režimu. V kinech před hlavním filmem ho vidělo 25 milionů Američanů, a vedl k úplné změně jejich postoje vůči Hitlerovu Reichu. Přesto závěrečné titulky neuvádějí, kdo že to roku 1937 cestoval Německem s kamerou v ruce a komu se podařilo propašovat tyto jedinečné záběry do Spojených států. Byl to americký dokumentarista Julien Bryan. Dokumentarista Julien Bryan Julienu Bryanovi bylo v té době 37 let. Byl synem misionáře z Pensylvánie a vystudoval teologii, ale stal se z něho vášnivý cestovatel a dokumentarista. Ve 30. letech procestoval s kamerou Německo, Sovětský svaz, Polsko a Turecko. Své filmy sám uváděl a doprovázel přednáškou, později je prodával společnostem, které se mohly lépe postarat o jejich distribuci. Důrazně odmítal obvinění, že by snad jeho filmy byly neobjektivní či dokonce propagandistické. V roce 1938 uváděl Julien Bryan svůj pozoruhodný film během přednáškového turné po Spojených státech. „Mnozí z vás čekali záběry odhalující režim nacistického Německa. Místo toho vám ukazuji žánrové pohledy na Rýn. Zdá se, že se lidé v Německu nijak nezměnili. Přesto jsme už tady v Kolíně nad Rýnem narazili na něco zcela nového a překvapivě mohutného, davy lidí se společně vydávají na cestu za poznáním a zábavou,“ zmínil Bryan během své přednášky na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. „Všichni víme, že Německo je stále izolováno a že je před ním velmi nejistá ekonomická budoucnost. Má sice různé obchodní smlouvy s Bulharskem, Tureckem a Jugoslávií, ale to nestačí. Odpovědí Hitlera a Göringa je čtyřletý plán vývoje náhradních surovin a produktů. Například umělého hedvábí, či třeba bezpečnostního skla. Výzkumníci zkoušejí všechny možné materiály. Některé z nich se osvědčily a některé nejsou příliš úspěšné.“ Články W.E.B. Duboise Nebyl to ovšem jen samotný Julien Bryan, kdo se snažil Ameriku seznamovat s děním v nacistické zemi. Tehdejší Německo křížem krážem procestoval také černošský novinář W.E.B. Dubois, jenž se snažil podávat o Německu objektivní zprávy a odhalit příčiny, které zemi přeměnily ve Třetí říši. "Drtivá většina Němců dnes stojí za Adolfem Hitlerem. Mají jídlo i bydlení a všichni jsou zcela spokojeni. Nezaměstnanost po čtyřech letech klesla ze 7 až na méně než 2 miliony lidí. Po celé zemi jsou nové domy pro obyčejné lidi, všude jsou nové silnice, nové veřejné budovy a služby všeho druhu. Jídlo je dobré, kvalitní a levné. Veřejný pořádek je perfektní a zločinnost poklesla na minimum. Přesto však zcela paradoxně k tomu všemu Německo mlčí. Lidé jsou nervózní, zastrašení, mluví šeptem. Není zde žádné veřejné mínění, žádná opozice, o ničem se nediskutuje. Na veřejnosti se můžete setkat s vlnami nadšení, ale s žádným protestem i toho nejmenšího stupně,“ napsal v jednom ze svých článků. K nástupu Adolfa Hitlera k moci pak poznamenal: „Německo prožilo v nedávné minulosti čtyři traumata, v jejichž důsledku se lidé nemohou chovat úplně normálně: válku, Versailleskou smlouvu, krizi spojenou s inflací a revoluci. Nejenže v nesmyslné válce padl výkvět jeho mládí, ale ve stejně nesmyslném míru přišlo i o chléb a máslo. Našetřené úspory národa zmizely, cena majetku klesla k nule. Průmyslové podniky se zastavily a lidé ztratili práci. Když se konečně vyhrabalo alespoň trochu z bahna, svět zaplavila velká hospodářská krize. Německo na tom bylo hůř než ostatní, protože bylo beznadějně zadlužené. Adolf Hitler měl cestu k moci otevřenou. Stačilo mu neustále obviňovat celý svět ze spiknutí, jehož účelem je Německo ekonomicky zničit. Průmyslníci z toho byli vyděšení, junkeři byli vyděšení, podnikatelé, inženýři i drobní obchodníci byli tak vyděšení, že vládu předali muži, kterého měli původně za blázna, pak za škůdce, a ze kterého se najednou vyklubal diktátor.“ Ačkoliv zprvu jeho články měly vcelku pragmatický charakter, s postupujícím časem byly i ony stále více kritičtější: „Hitler vytvořil tyranii, stát se všemocnou policií se sítí udavačů, s rostoucí armádou a se špionážní službou. Stát opírající se o rychlé a kruté tresty od ztráty zaměstnání přes uvěznění bez soudu až po chladnokrevnou vraždu. Nikdo zvyklý na svobodu a demokratickou diskusi nemůže v Německu vydržet, vyjma případů krajní nezbytnosti nebo jako idealista snažící se napomoci příchodu něčeho lepšího. Ale pokud by to bylo možné, byli by Hitler a jeho režim už dávno vyhnáni. Většina Němců viděla před sebou jen neproniknutelnou mlhu a Hitler jim ukázal cestu. Dokázal, že drtivá většina Němců věří, že jeho cesta je ta jediná správná a že je vede do země zaslíbené.“ Ještě ostřeji zareagoval, když pak v roce 1938 nechal Julius Streicher, tehdejší politik a vydavatel antisemitistického týdeníku Der Stürmer, zbourat starou norimberskou synagogu: „Adolf Hitler sotva kdy pronese projev, aniž by pomlouval, obviňoval nebo proklínal Židy. Všechny neduhy světa jsou zcela nebo zčásti způsobeny Židy. Noviny přinášejí zprávy o sexuálních vztazích mezi Židy a německými ženami, které jsou nyní trestné. Všichni Židé byli zbaveni svých občanských práv. Mají omezený přístup ke vzdělání, nesměji obchodovat, mohou jen omezeně podnikat a mají zakázáno pracovat ve veřejné správě. Také Němcům, kteří by se chtěli se Židy stýkat, hrozí bojkot, ztráta zaměstnání a násilné útoky lůzy. A na vrcholu všeho stojí Streicherův Der Stürmer, který šíří odpornou rasovou nenávist do celého světa.“ Kritika amerického velvyslance Williama Dodda Další osobou, která ostře kritizovala národně socialistické poměry v Německu, byl americký velvyslanec v Berlíně William Dodd. Se svou rodinou zde žil od roku 1933 a dodával americkému tisku informace o antisemitských monstrprocesech, o poměrech v koncentračních táborech a o agresivní povaze německé zahraniční politiky. Zdrojem jeho postřehů se stal hlavně deník, který si velvyslanec vedl. „Židé jsou pod neustálým dohledem. Nesmějí se shromažďovat s výjimkou bohoslužeb. Náboženská svoboda byla znásilněna šílenou autokracií. Asi třetina lidí je nadšena systémem, který upírá všem občanům jejich osobní svobodu,“ zaznamenal si Dodd své obavy ze stále sílícího antisemitismu. Jeho dcera Martha byla na nekompromisní postoj svého otce hrdá: „Mnozí odpůrci Hitlera ve Spojených státech i v Německu věděli, že můj otec podával na poradách a ve svých telegramech a důvěrných zprávách mnohem kritičtější obraz Německa, než někdo, jehož vize by nebyla tak jasná a jehož historické znalosti a odhad dalšího vývoje by byly naivní. Jeho poctivé a jasné posuzování situace přispělo k tomu, že americká zahraniční politika zaujala mnohem tvrdší linii.“ Obraz Německa ve Spojených státech Spojené státy se v polovině 30. let vzpamatovávaly z Velké hospodářské krize, ale ani Rooseveltův Nový úděl neposkytoval důstojné životní podmínky všem. Zejména černošská menšina byla postižena velkou chudobou a nezaměstnaností. Nacionální socialismus tak byl některými lidmi vnímán jako životaschopná alternativa, mnozí lidé ve Spojených státech obdivovali novou sílu nacistického Německa a otevřeně podporovali Třetí říši. V roce 1936 obdivovatelé nacistů založili Německo-americký spolek. Tou dobou se Washington obával, že má už statisíce sympatizantů, ale ve skutečnosti se zpočátku scházelo jen asi 5000 aktivistů v hnědých košilích či uniformách připomínajících Hitlerovy úderné oddíly. Proti jejich antisemitským aktivitám demonstrovaly především židovské organizace a veteráni z 1. světové války, někteří dokonce požadovali bojkot německého zboží „potřísněného krví“. Německé úřady se domnívaly, že Julien Bryan bude politiku Třetí říše zobrazovat pozitivně. On se však snažil nahlédnout za kulisy hospodářského oživení a veřejně demonstrovaného nadšení. Zabýval se také všedními věcmi, jako byly cedule s nápisy jako „Židé zde nejsou vítáni“, rozesetými při vjezdech do vesnic po celém Německu. „Zajímalo mne to nejen osobně, ale i jako reportéra, který musí vyslechnout obě strany. Zeptal jsem se proto místních lidí, kdo tam ty cedule dal. Odpovídali mi různými vtípky a nakonec mi řekli, že oni to určitě nebyli. Naléhal jsem dál. Dozvěděl jsem se, že se je neodvážili sundat a nabídli mi čerstvý mošt. Když jsem se jich ptal, jak se při pohledu na ty nápisy cítí, jejich odpovědi byly většinou velmi zajímavé. V malých vesnicích nikdo nikdy Žida ani neviděl. V celé oblasti nebyli žádní židovští obchodníci či rolníci, kteří by jim případně konkurovali. Proto tam ani nebyl onen pocit hořké nenávisti. Rozhodně ne, dokud nepřišel Hitler.“ V létě 1937 do Německa přijížděli návštěvníci z Evropy i Spojených států, kteří zemi a její obyvatele chtěli poznat na vlastní kůži. Byla to doba, kdy rolníkům po více jak 2 a půl roku nepřálo počasí a úroda většiny plodin byla slabá. Z jejich ideologické různorodosti pramení i rozličné pohledy na život na vesnicích, které Julien Bryan shrnuje: „Lidé, kteří se vracejí z venkova, buď tvrdí, že žádné problémy s nedostatkem potravin nejsou, nebo naopak vykreslují až příliš deprimující obraz života v Německu, protože nenávidí nacisty. Ti vám řeknou, že tam miliony lidí hladoví. Samozřejmě, že pravda je někde uprostřed.“ A připojuje i další svůj postřeh: „Němci dnes mají stále více potravin na příděl. Dokonce i vajíčka. Pokud jde o máslo, smetanu, sýry a další mléčné výrobky, prodávají se ve speciálních obchodech. Veškeré brambory, pšenici a vlnu musejí zemědělci odvést do příslušného výkupního skladu. Ceny jsou pevně stanoveny a není možné o nich diskutovat.“ Americký novinář William Shirer situaci v Německu po třech letech své práce v místním prostředí, zvlášť v kontextu ztráty síly levice, shrnul následovně: „Ačkoli pracuji jako novinář, uvědomuji si, že jen málo chápeme, co je to Třetí říše, jaká vlastně je a kam směřuje její politika, ať už domácí nebo zahraniční. Německo je silnější než jeho soupeři. Pravda, co se týče surovin a zemědělství, je to chudá země, jenže tato chudoba je vyrovnávána bojovnou hrdostí, přísným státním plánováním a koncentrací úsilí k vybudování mocné vojenské mašinérie, kterou by podpořila své agresivní nároky.“ Neopomenul ani kontrast mezi oficiální prezentací země a slovy pronášenými za jiných okolností. Když přijedou návštěvy z Londýna, Paříže a New Yorku, Hitler mluví pouze o míru, zatímco v Mein Kampf píše, že Francie musí být zničena a pak začne velký pochod na Východ. Náboženství a vzdělávání Jižní Německo, zvláště pak Bavorsko, zůstávalo po dlouhou dobu baštou římskokatolického vyznání; ve městech i na venkově se k němu hlásilo dokonce přes 90 % obyvatelstva. Velvyslanec Dodd však vývoj situace sledoval s obavami: „Katoličtí kněží a biskupové přečetli v kostelích věřícím papežskou encykliku. Nabádala katolíky, aby byli pevní ve víře, aby protestovali proti snahám Hitlera zničit katolickou církev, a vyzývala je k obraně náboženské svobody. Katoličtí představitelé na popud papeže veřejně požadovali náboženskou svobodu. V tisku se o tom neobjevilo ani slovo.“ Americké noviny přesto podrobně informovaly o problémech církví v Německu, o monstrprocesech s jeptiškami a mnichy, kteří byli obviněni z údajných mravnostních nebo finančních zločinů. Církevní představitelé povětšinou nebyli nějací zvláštní příznivci demokracie, ale rozhodně nechtěli, aby je německý stát držel na uzdě a diktoval jim. Indoktrinace mladých lidí v nacionálně socialistických organizacích jim byla trnem v oku. Úřady pronásledovaly kvůli víře i protestantské farnosti. Kdo odmítal vstoupit mezi státem schválené „německé křesťany“, musel žít ve strachu z následků. „V Darmstadtu se před hlavním kostelem srotil dav nacistů v hnědých košilích a policie zatkla 5 pastorů za jejich kázání. Ve Frankfurtu bylo uvězněno 37 osob, protože se sešli ke studiu Bible. Třicet z nich je stále ve vězení, aniž by byli obviněni. Oběťmi jsou prostí protestanští věřící, kteří jen dali jasně najevo, že nemíní nijak měnit své náboženské přesvědčení. Martin Niemöller se stal symbolem protestantů. V koncentračních táborech bylo v té době mnohem více protestantů a římských katolíků než Židů. Ne proto, že by nebyli nordické rasy, ale proto, že to byli demokraté nebo socialisté. V mnoha případech ani žádné politické názory nezastávali a byli to jen poctiví lidé jako Niemöller, kteří prostě nemohli souhlasit s nacistickými myšlenkami,“ napsal Dodd ve své tajné zprávě.„Němečtí kluci jsou samozřejmě stejní jako ti naši. Rádi stavějí modely letadel, a dokonce i bezmotorové kluzáky a učí se na nich létat. Někteří z vás už jistě chápou, co je smyslem tohoto výcviku. Nápad s kluzáky je znamenitý.“ S výcvikem mladých se setkal i Julien Bryan, kterému nacisté předvedli své vlastní představy o vzdělávání mládeže v táboře Říšské pracovní služby v Bavorsku: „Řekl bych, že zvláště ti mladší jsou novému režimu hluboce oddáni. Osmnácti až dvacetiletí dělníci byli v době Hitlerova nástupu ještě dětmi. Nepřetržitým působením propagandy v tisku, kinech a rozhlasu jsou doslova zhypnotizováni. (…) Přibližně 300 tisíc osmnáctiletých chlapců se ocitlo ve stovkách táborů. Zde probíhá nejen jejich všestranný výcvik, ale i neustálá politická indoktrinace. Vedoucí například ukazuje na mapě bývalé kolonie Německa a říká, že se musejí vrátit do jejich rukou. A tak jsou vlastně mladíci ve svých devatenácti letech připraveni k válce. Stát má pro své záměry k dispozici jejich pevná odolná těla.“ Další poznatek o způsobu, jakým nacisté budovali armádu, si Bryan odnesl z Výmaru, kde místo povolení k natáčení v nedalekém koncentračním táboru Buchenwald dostal možnost natáčet dětskou narozeninovou oslavu. O rok později na to ve své přednášce na Kolumbijské univerzitě v New Yorku zavzpomínal: „Znovu zdůrazňuji, že nepřeháním, pokud říkám, že je i šestiletým dětem, jako bývají naši skauti a skautky, vštěpována filozofie nenávisti. Učí se nenávidět nejen Židy a Rusy, ale i Američany a Angličany, a všechno, co představují. Goebbels nedávno v tisku prohlásil, že Amerika je národem gangsterů. Můžete se tomu smát, ale není to zábavné! Tyto děti se učí nejen pocitu nadřazenosti nad všemi ostatními národy, ale i, že jiné rasy a národy jsou zločinci.“ Stranické sjezdy Jinou formu, jak dát najevo protest proti politice Německa, viděl americký velvyslanec v odmítání účasti na stranických sjezdech NSDAP. Jeho dcera Martha se k tomu vyjádřila: „Odmítnout účast na stranickém sjezdu byl způsob, jak Hitlerovi ukázat, že demokratické síly jsou jednotné alespoň v tomto bodě. V důvěrné zprávě pro ministerstvo zahraničí můj otec upozornil, že na těchto nacistických sjezdech dochází nejen k útokům na svobodu a ostatní politické a morální hodnoty, ale i k výhrůžkám vůči sousedním státům spojeným s územními požadavky. Můj otec byl toho názoru, že žádný zástupce demokratického státu by neměl legitimizovat takovouto ostudnou záležitost svou přítomností. Shodou nejasných okolností se tato zpráva dostala na veřejnost a byla publikována a široce komentována v novinách. Samozřejmě že to vyvolalo nebývalou reakci veřejnosti. Otce zavalily stovky a stovky dopisů a telegramů ze všech vrstev obyvatelstva. Většina z nich schvalovala jeho postoj a gratulovala mu k odvaze.“ Doddová nicméně dobře věděla, že německá vláda vyvíjela tlak na ministerstvo zahraničí ve Washingtonu, aby jejího otce v Berlíně nahradilo někým jiným. „Můj otec společně s velvyslanci Británie a Francie 3 roky bojkotoval tyto hanebné slavnosti. Všichni tři věděli, že by byli nuceni několik dní naslouchat bombastické propagandě, bezuzdným útokům proti demokracii a špatně skrývaným brutálním plánům, které nacisté chystali vůči vlastním občanům, Židům a celé Evropě.“ Kdo se jednoho ze sjezdů naopak zúčastnil, to byl Julien Bryan. „V Norimberku se sešel asi milion lidí, kteří byli pečlivě vybráni ze 75 milionů Němců. Mládež, nadšenci, vůdčí typy, elita celého nacistického hnutí. Všichni sem přijeli na tuto oslavu, která je nyní největším spektáklem v zemi. Mistrovství světa ve fotbalu je proti tomu malá akce,“ komentuje natáčení v zákulisí sjezdu. „250 tisíc lidí okouzlených hlasem svého pána. Můžete mu nadávat do malířů pokojů či jej jakkoli pomlouvat, tady neuspějete. Potíž je v tom, že on má moc a určuje politiku v Evropě, ať se vám to líbí, nebo ne.“ Mussolini v Berlíně 17. září 1937 přicestoval do Berlína italský vůdce Benito Mussolini. Město bylo vyzdobeno vlajkami na počest Duceho, Hitlerova přítele a nejbližšího spojence. Po hlavních třídách defilovaly nekonečné proudy automobilů a motocyklů, oddíly nejrůznějších masových organizací a před univerzitou se konala tříhodinová vojenská přehlídka. Německý Žid Bella Fromm, přítel Williama Dodda, tou dobou pracoval v Berlíně. Když se mu nedlouho potom podařilo emigrovat do Spojených států, zveřejnil své vzpomínky: „Mussolinimu se na nádraží Heersstrasse dostalo okázalého přijetí jako římskému císaři. Jeho cesta vedla nejkrásnějšími berlínskými třídami kolem Charlottenburgu, přes Tiergarten a triumfální Brandenburskou branou na Unter den Linden. Mí přátelé, kteří mají dům s výhledem na tuto trasu na kilometry daleko, mě pozvali, abych se přišel podívat spolu s nimi na toto pompézní představení pod širým nebem na počest Duceho. Poslali mi povolení, bez něhož žádný smrtelník neměl přístup nejen na bulvár, ale ani do sousedních domů. Obsahovalo příkaz, že každý musí zaujmout své místo do 15 hodin. Tři hodiny před začátkem průvodu už nikdo nesměl vstoupit do budov v širokém okolí a ani je opustit. Stráže SS se krčily na střechách za kulomety. Boční ulice byly uzavřeny. Na předním sedadle řidič a pobočník. Pak projeli římský imperátor a německý imitátor. Seděli ponuře jeden vedle druhého. Napjatý a nejistý. “ V době Mussoliniho návštěvy byl v Berlíně přítomen opět i dokumentarista Bryan. Spíše než zachytit tu nejzářivější tvář režimu jej ale mnohem více zajímal osud Židů. „V Německu žilo asi půl milionu Židů, což bylo necelé procento z celkového počtu 75 milionů obyvatel. V roce 1937 byly v parku uprostřed Berlína žluté lavičky vyhrazené jen Židům. Ještě začátkem 30. let patřila tato země mezi nejcivilizovanější na světě, ale nyní se propadla zpátky do středověku. S tím se v Říši setkáte všude.“ S tím se shoduje také W.E.B. Dubois „V moderní době nedošlo k žádné tragédii, která by měla srovnatelně děsivé následky jako pronásledování Židů v Německu. Je to útok na civilizaci, jemuž se snad vyrovnají jen takové hrůzy, jako byla španělská inkvizice, či obchod s africkými otroky. Strhává civilizaci o staletí zpět. O to víc je pochopení těchto rasových otázek pro svět obtížné. Proto je tolik lidí přesvědčeno, že problémy Židů v Německu jsou jen dočasné a že v podstatě je už jejich velká část vyřešena.“ Uvedení filmu Než Julien Bryan opustil Německo, podařilo se mu propašovat exponované negativy za hranice. Ještě před cestou prodal film americké zpravodajské společnosti March of Time. Její zástupce však zklamal. Zdál se jim příliš neškodný. V přednášce na Kolumbijské univerzitě musel pak dokumentarista vysvětlovat, jak je tento materiál jedinečný: „Neříkám, že jste dnes večer na těchto záběrech viděli všechno, co se v Německu děje. Tvrdit vám to by bylo velmi pošetilé. Ale je to to nejlepší, co jsme s ohledem na podmínky mohli natočit a mnohé záběry jsme získali jen díky nebývalé náhodě. Pokud jde o koncentrační tábory, nemám nic, ale pochybuji, jestli vůbec nějaký opravdu autentický záznam z těchto táborů existuje. Snažil jsem se zachytit každodenní život v dnešním Německu tak pravdivě, jak to jen šlo.“ Julien Bryan svůj materiál z Německa doplnil i o některé záběry z oficiálních režimních snímků a doprovodil je kritickým komentářem. Skrytá tvář nacistického Německa byla filmem, který otevřeně a veřejně obvinil Hitlera, že plánuje novou válku. Velvyslanec William Dodd byl nakonec vyměněn. Washington se stále ještě nechtěl vzdát naděje na dohodu s nacisty v zájmu míru. 5. listopadu 1937 Hitler svolal do Říšského kancléřství nejvyšší velení armády k tajné poradě a generály informoval, že použití síly bude brzy nezbytné. Za rok a 10 měsíců se Evropa znovu ocitla ve válce.