U Stojana Mariče docela přátelsky přenocovala žena jeho přítele, ukrývající se před lijákem. To vyvolalo druhý den hromy a blesky na Stojanovu hlavu. Ale celá situace vzala naprostý obrat, když se ukázalo, že ti, kdo Stojana nejvíc očerňovali, totiž jeho žena a jeho přítel, sami využili lijáku jako záminky k tomu, aby si zahřešili. To je obsah Petrovičovy veselohry. Hlubší společenský pohled v ní nenajdeme; omezuje se na rozehrání cizoložného motivu, ale ten nazírá neustále pod jedním a týmž zorným úhlem. Tedy záležitost téměř výhradně jen zábavná, ale vkusná a svěží. Režisér
Jiří Krejčík nezapře filmaře ani v televizní inscenaci. Má samozřejmě schopnost nazírat kamerou. Televizní záběr cítí téměř filmově, a tedy jsou mu cizí zdlouhavé, informativní celkové záběry skupin. Užívá jich jen v nejnutnějším případě, rozbíjí je střihem v řadu polodetailních kompozic, často rytmicky reagujících přímo na střídání dialogů. Tak z konversační veselohry, jako je LIJÁK, vytěžil obrazově zajímavé a spádné momenty, ve kterých mohl výrazně detailem akcentovat mimické reakce. Dvě věci však mu bránily v tom, aby tento režijní přístup vyzněl naplno.
Jednou z nich je nedostatek hloubky a vnitřní gradace dramatického napětí samotné hry. Při zajímavosti a živosti dialogů Liják zůstává v podstatě anekdotou, v níž jsou dány ani ne tak charaktery postav, jako spíš jen jejich vnější temperament, navíc ještě u některých postav velmi podobný. Žert, který by naplnil jednoaktovku, nutí k opakování výrazových možností, jestliže je rozveden ve tři akty. Žádný z hereckých představitelů (i když jejich výkony byly vkusné a nikde nerušily) nemohl vyrůst ve figuru skutečně komediální. Ani u tak dobrého herce jako je
Miloš Kopecký, nemohlo jít o víc než o výborně provedené řemeslo, které vnějšími prostředky zakrývalo, co nedovedl napsat autor. Blízký přístup kamery k tvářím herců tady jen zdůrazňoval, že například situace s pláčem a nářkem se vlastně opakují jen trochu pozměněny.
Druhou překážkou (ovšem zcela organickou) pro
Jiří Krejčík režijní styl je malá pohyblivost televizních kamer. I když co do pestrosti záběrů a „všudypřítomnosti“ kamery udělal, co bylo možné, nemohl se vyhnout (právě kvůli rychlému spádu střihu) častému opakování stejných záběrů, takže dojem pestrosti se tím částečně anuloval.
Jiří Krejčík režie však je v televizní inscenaci něčím podnětným, už pro pečlivou práci s hercem a pro svou snahu o svižnost, rytmus, spád, překvapivost. A krom toho i pro technickou čistotu realizace (až na zvuk, ten zde nechal čtvrtinu dialogů propadnout do ztracena).
ZELENKA, Otto. [i]Liják.[/i] Kultura. 1957, roč. 1, č. 32, s. 4. [upraveno]
