Nenápadný půvab buržoazie

Šestice přátel tzv. lepší společnosti se zve neustále vzájemně na večeři. Přes všechny usilovné pokusy, které většinou končí trapnými situacemi, se nepodaří společnou večeři uspořádat. Stále se vyskytují nepředvídatelné situace. Luis Buňuel ve svém posledním filmu odmítá konvenční a měšťáckou dramaturgii. Vyprávěný příběh už neexistuje, zůstávají pouze jednotlivě anekdoty. Surrealistickým způsobem se ve filmu směšují sny a skutečnost. Divák, jako já, je značně zmaten.

Nenápadně půvabná kritika nositelů společenského řádu. Sled absurdních situací, z nichž prakticky žádná není uvěřitelná (a netýká se to jenom snových sekvencí), zábavné je to ale dost. Víc než Fernando Rey mě bavili pánové ve vedlejších rolích (F. Maistre, C. Pièplu), spolehnutí je vždycky i na Stéphane Audran. Ztělesněním zbytečné existence společenské třídy je tady skvostná Bulle Ogier, která se tu po většinu děje potácí ožralá a sjetá neustále s cigárem v ruce, přitom ale občas vypustí hlášku dokazující, že nemá v hlavě úplně nasráno. Pobavil jsem se a spokojeně si odškrtávám jednoho Buñuela.

Taková opravdu podivná podívaná, která je místy vtipná, zajímavá, složitá ale pro mě málo zábavná. Chvílemi jsem si říkal o co tam vlastně jde a co je sen a co skutečnost.

Zpočátku jsem si nebyl jistý tím, co se nakonec z filmu vyklube, ale jak se později ukázalo, tak můj důvod k obavám nebyl na místě. Satira zaměřená na povrchnost, malichernost a pokrytectví vyšší společnosti je nevtíravá, nenápadná a přesto zřetelná. Nejvíce v okamžicích, kdy vyplouvá napovrch závěr dějové linie, jež se odkrývá ve své podstatě jako sen. I když přesnější by asi bylo označení noční můra, poněvadž v těchto snech odhalujeme nejhlubší obavy hlavních postav. A právě tyto snové dějové linie jsou ty nejpoutavější části snímku, které mu dodávají větší význam.