Fair Play

Nevím, nevím, co napsat k předcházejícím komentářům. Je jednoznačně prokázáno, že doping v ČSSR existoval a byl řízen státem. Jsou k dispozici vyjádření např. atleta Remigia Machury st., nositele medaile z ME, nebo těžkého atleta Zaremby, dokonce olympijského vítěze. Já tomu věřím, stačí mi porovnat tehdejší dosažené výsledky s dnešními. Včera jsem sledoval přenos z Diamantové ligy v Bruselu a koulařka Adams, již několik let neporažená, dosáhla na závěr sezony nejlepšího letošního výkonu 20,59. Před čtyřiceti lety se Helena Fibingerová s Ilonou Slupianekovou přetahovali o vítězství na hranici dvaadvaceti metrů. Také pamatuji vítězství Fibingerové na HME výkonem 22,50, to se dobře pamatuje. A takových rozdílů ve výkonech je více, zejména u východoněmeckých a tehdejších sovětských sportovců. Třeba Uli Höhn a jeho 106 metrů v oštěpu, i když s jiným těžištěm, a diskaři také házeli o osm - deset metrů dále. Pokud se někdo z těch našich slavných sám nepřiznal, nelze spekulovat, ale stín podezření zůstává. I já jsem jásal u televize nad jejich skvělými výkony a vítězstvími. Rovněž jsem překvapen, jakým, pro mě naprosto nepřijatelným způsobem, napadá předchozí respondent paní režisérku Sedláčkovou. Jeho úvahy o pomstě, emigraci, jakési ublíženosti, neúspěchu v zahraničí, jsou primitivní. On označil film za fantazijní a podlý. Přitom sám ve svém komentáři uvádí naprosté blbiny, které si ani neumí ověřit třeba na internetu. Když o tom nic nevím, raději nepíšu. Slavný kubánský boxer Téofilo Stevenson (1952 - 2012), trojnásobný olympijský vítěz 1972 - 1980, dvacetkrát poražen v ringu. A jednou i naším boxerem Petrem Sommerem, borcem z Dukly Olomouc. Nebylo to na Velké ceně Ústí n.L., ale při mezistátním utkání ČSSR - Kuba v dubnu 1972 a nebylo to ani porážka K.O. Naše reprezentace prohrála 4_: 16. Tehdy měla Kuba soustředění v Ústí nad Labem před OH 1972 v Mnichově. Na tom utkání jsem byl, stejně jako v roce 1980 a 1986, kdy Stevenson reprezentoval Kubu na VC Ústí n.L. A kdyby pan kritik někdy viděl Petra Sommera, nemůže ani s nadsázkou nominovat Mádla. Sommer byl sporé postavy, podsaditý a svalnatý, ale těch 180 cm určitě měl, i když na těžkou váhu je to málo. Zato měl pořádnou ránu. Stevenson měl 196 cm. Závěrem podotknu, že jde jen o film, točený samozřejmě s nadsázkou. V dnešní době vzniká tolik příběhů, které se tváří, že vychází ze skutečnosti dřívější nebo současné, ale jsou to naprosté kraviny. Tento film má alespoň částečně pravdu. Tak proč tolik zloby, mějme se rádi. A pokud se někomu nezdají způsoby tehdejší státní bezpečnosti, sám je zažil na vlastní kůži, když moje manželka emigrovala do Austrálie. Byl jsem snad 15x u výslechu na STB a domovní prohlídku absolvoval několikrát. A když u mě objevili jeden výtisk Playboye starý deset let, to byl teprve průšvih. A to jsem byl už několik let rozvedený. Kdo to nezažil, asi těžko pochopí dnešní možnosti.

Tak mne spíše zajímala STB nežli ten sport, ale nakonec musím uznat, že to tvůrci udělali velmi dobře. Zaujalo to, a kupodivu se možná někdy podívám zase.

Slušná záležitost, která na mne působila trochu televizně, nicméně zajímavé téma. Geislerová s Luknárem na špici, docela mne překvapil Jiří Wohanka a jeho prostor, měla jsem ho víc za herce druhého plánu, ale nezklamal ani na větším prostoru. Hlavní hrdince to dobře běhalo, chvílemi mi vadila její rozporuplnost, někdy hodně naivní, na konci zase dost tvrdá, Josefíkové to taky dobře běhalo, do role sportovkyně bych si jí nepředstavovala. Kladnost hlavních hrdinů a jasná zápornost "těch druhých" se mi tloukla. Svět není černobílý! A uvěřitelnost? Kdo chce, ten si pravdu najde.

Oceňuji, že do našich kin po dlouhé době vstoupil film ze sportovního prostředí. Sice se to sportovní prostředí snaží hanět, ale i tak jeho natočení cením. O tzv. bobulové atletice se vyprávěly celé příběhy. Byly to pověsti? Či ne. Zkuste zalovit v knihách a encyklopediích, vyhledat si všechny naše úspěšné atlety, ať už jsou úspěšní z olympiád, tak i mistroství světa, Evropy či republiky. A zkuste je obvinit z toho, že za své úspěchy vděčí bobulím. Hodně se to vyprávělo o dédéronkách. Bylo to tak? A v jiných státech světa. K tomu nedocházelo? Sport a doping jde, bohužel, ruku v ruce. Dělo se to mnohem dříve, než se odehrává děj filmu. Děje se to i dnes. Děj filmu spadá to roku 1983. Aně Geislerové už přibyla léta a tak pomalu a jistě už vytváří role starostlivých matek. Zde už má i dokonce dospívající dceru. Zajímavostí je, že věkový rozdíl mezi dvěma hlavními hrdinkami (matka Irena a dcera Anna) je dvanáct let. Anna a Martina jsou dvě mladé atletky (Judit Bárdos a Eva Josefíková), které spolu trénují, i spolu dopují. Tedy řízeně. Martina je ta trošku cyničtější. To na scénu přicházení lidé s mračícím se ksichtem, to bychom poznali padouchy. Když se natáčely filmy v padesátých letech, tak tam padouši nosili klobouky. Podle toho se poznali. Ve filmech natáčených dnes se musí tvářit přísně a mračit se. Prostě ty ksichty už musíte nenávidět od pohledu. Zde těmi záporáky jsou svazový lékař, ministerský úředník, trenér a pár členů státní tajné bezpečnosti. Tenhle film je vlastně strašně černobílý. Tedy rozdělenost charakterů. Dokonce tam tvůrci nacpali mezi kladné hrdiny nějakého toho chartistu. Dále kladní hrdinové mají buď v plánu emigrovat, či to vůbec udělají. Záporáci už jsou logičtí (úředníci, bafuňáří, fízlové). Asi bych tu našel pár logických chyb. Třeba bych zcela nechal vyloučit tu scénu, kdy je maminka Anny pozvána na rentgenové vyšetření. Tajní totiž se snaží získat obtisk klíčů od jejího bytu. Aby se následně do toho bytu mohli dostat a umístit štěnice. Já předpokládám, že tehdejší naše tajná bezpečnost jistě byla dobře vybavená a schopná, aby se do libovolného bytu dostala, aniž by k tomu potřebovala duplikát klíče. Ta plakátovost příběhu je zde příliš přehnaná. A je to škoda. Jinak by si film zasloužil o dva body více, než mu nyní udělím.