Krvaví bratři

Tento snímek, coby relikvie éry zaprášených regálů videopůjčoven, představuje fascinující studii kinematografického bizáru. Dnes jej můžeme s klidem titulovat jako prototyp kategorie „tak špatný, až je dobrý“. Zatímco v době svého vzniku splýval se šedivým průměrem akční brakové produkce, s odstupem dekád z něj vystupuje dráždivý kontrast mezi narativní bezradností a nečekaně řemeslnou úrovní kontaktních soubojů. Právě akce je tím, co film vytrhává z propasti zapomnění. Choreografie se ambiciózně inspiruje dynamickou školou hongkongské produkce, čímž dává sbohem statické a těžkopádné kameře běžných amerických „béček“. Díky angažování skutečných ikon kickboxu, jakými jsou Jerry Trimble a Ed Neil, nepůsobí bitky jako nacvičený tanec, ale jako plynulá, blesková a na tehdejší teenagerskou produkci až nečekaně brutální vřava. O to více zamrzí trestuhodné nevyužití kultovního Bolo Yeunga. Jeho přítomnost v roli antagonisty je čistě marketingovým kalkulem. Slouží jako vizuální magnet na plakátu, zatímco ve filmu jen odevzdaně působí v občasných scénách jen do počtu. Scénář je pak kapitolou samou o sobě. Nebo spíše jejím naprostým selháním. Dějová linka připomíná křečovitý slepenec, u něhož tvůrci jakoby do poslední klapky netušili, zda chtějí kopírovat výchovný étos filmu „Karate Kid“ (1984) nebo doručit nekompromisní řezničinu pro dospělé. Tato schizofrenie, doprovázená ochotnickými hereckými výkony, však paradoxně dodává filmu onen nechtěně komický náboj. Snímek se zkrátka jen bezhlavě veze na tehdejší vlně popularity videofilmů s bojovým uměním, kde logika a emoce musely ustoupit jedinému diktátu. Hlavně že se v tom kope.