Děti ze stanice Leningradská

Začal bych tím, že silně nenávidím feťáky a obecně lidi, kteří nemají pevnou vůli a svůj bídný život řeší drogami. A neexistuje nic, čím bych takovéto jednání dokázal obhájit. V celém dokumentu není snad jediné dítě, které by nebylo závislé na drogách, tvrdém alkoholu nebo alespoň nečichalo lepidlo. Ty malé bezdomovce (resp. již v tak útlém věku zkažené feťácké trosky) pak ani nelze litovat, když vidíte, jak vyžebrané peníze vyhodí za návykové látky. Mnozí by ani na ulici vůbec být nemuseli, z jejich výpovědí je jasné, že jistoty a střechu nad hlavou vyměnili za svobodné zmírání na ulici. Navíc jsou ti malí parchanti neskutečně drzí, zvlášť v jejich situaci. Nadávají starším bezdomovcům, napadají je a okrádají, přitom si neuvědomují, že jsou s nimi na jedné lodi. Máte mě za cynika? Ukažte mi dítě, které během života na ulici nepřivyklo drogám a já ho polituji, vyslovím mu hluboký respekt a možná i slzu dojetí a uznání uroním. Jaksi mi uniká smysl a záměr tohoto filmu. Že by opět protiruská propaganda? Vzhledem k tomu, že tvůrci jsou Poláci, kteří snad ještě více než Češi lezou do zadnice Američanům bych se ani nedivil. Přitom je to celé demagogie. Silně pochybuji, že by po pádu železné opony na nádražích v Bukurešti, Sofii, Skopje nebo Kišiněvu byla situace bezprizorních děcek výrazně příznivější, než v Moskvě a dalších ruských městech. A to ani nemluvím o dětských žebrácích v latinskoamerických zemích. A vůbec, jak tvůrci dokumentu těm malým bezďákům pomohli? Maximálně jim za rozhovor dali pár kopějek na butylku lepidla a stakan vodky a tím to hasne. Rád bych věděl, pro koho vlastně byl film natáčen a jakému publiku určen. Všechny chudé země jsou si dobře vědomy, jak na tom s bezdomovci (i těmi dětskými) jsou a mnoho s tím nenadělají. A zápaďáci, aby se neřeklo po shlédnutí filmu na chvíli ty ubohé děti politují a pak se jdou dál věnovat svým konzumním záležitostem a hromadění mamonu. Já se na rozdíl od vás, čtyř a pěti hvězdičkových pokrytců alespoň neschovávám za fasádu falešného dojetí a zcela střízlivým pohledem uděluji 2 *, což se rovná objektivní výpovědní hodnotě onoho filmu. Procentuálně nehodnotitelné.

Syrová výpověď nejen o životě dětí na stanici metra Leningradská. Ač je to kraťas, zasáhne intenzivně a velmi hluboko (a to nejen kvůli tomu, že tu jsou centrem zájmu především děti). Někteří z nich mají rodiny (záměrně nepíši „ti šťastnější“, protože v tomto případě se označení „šťastnější“ stává diskutabilním), ale z nejrůznějších důvodů dali raději přednost životu bez domova, každodennímu boji s jediným cílem: dožít se zítřka.