Stratili sme slnko

Většinou, vlastně vždycky je něčím tragický život lidí, kteří opustili svou vlast. I proto, že je ona nedokázala uživit – samozřejmě že ne vlast jako taková, ale ti, kteří ji spravují, řídí. Nejčastěji se to týká lidí, žijících v těch státech kapitalistického světa, kde hrstce movitých a proto spokojených vládců nevadí bída a všestranná zaostalost dělných lidí i země jako celku. Typickým představitelem takového státu bylo fašistické Španělsko padesátých a dalších let – a jak víme, situace se zde příliš nezměnila ani nyní. O lidech, kteří opustili svou vlast, aby si na živobytí vydělali v jiných, bohatších zemích kapitalismu, o jejich především duševním utrpení a nezřídka velmi tragických osudech bylo hodně napsáno. Právem, vždyť je to téma, které zcela zřetelně obnažuje nelidskou tvář imperialismu, kdy jeden bez jakýchkoliv zábran žije na úkor druhého. Kdy tento princip vykořisťování lidské práce stejně jako agresor překračuje hranice zemí, kdy mocní nejbohatších zemí imperialismu korumpují vlastní dělnickou třídu na úkor doslovného zbídačení pracujících, mnohdy i dětí, žijících v zemích zaostalejších – proto ten panický strach ze svobody každé další tímto způsobem porobené země. Hodně se o takových věcech píše. Na toto téma vzniklo také mnoho významných uměleckých děl. Dnes můžeme říci, že jedno z nich spatřilo světlo světa ve studiích Československé televize v Bratislavě. ZTRATILI JSME SLUNCE, tak se jmenovala dvoudílná televizní hra, kterou na motivy stejnojmenného románu španělského spisovatele Angela Maria de Lery napsala Ľuba Vančíková – svou dramatizaci sama jako režisérka také inscenovala. Významné na této hře je především to, že své téma, život vyděděnců, lidí vykořeněných, vyjádřila na bezprostředních osudech svých hrdinů, že nedeklarovala, ale přesvědčovala ztvárněnou pravdou života. Tento klad samozřejmě vychází již z literární předlohy, avšak k prokázanému umění dramatizátorky patří, že jej dokázala postihnout, zachovat a vyjádřit prostředky televizní dramatické řeči. A to se jí skutečně podařilo. Jistě zde mohou zaznít i výhrady – především ta, která bude žehrat na pomalost, se kterou byly rozvíjeny některé již zjevné a neodvratné konflikty, na mnohomluvnost a malou obsažnost dialogů, které je předznamenávaly. Tady hra skutečně ztrácela tempo a někdy doslova zbrzďovala jinak bezprostředně a harmonicky plynoucí vjem. Avšak sám obsah a posléze také režisérčino zaujetí pro osudy hrdinů dokázaly i tyto nedostatky zčásti překlenout. Ľuba Vančíková jako režisérka důsledně pokračovala ve vyjádření svého scenáristického záměru – niterně, skrze jemné předivo lidského já žalovat na bezcitnost imperialismu, zobrazit osud člověka jím deptaného. Tomu podřídila i práci herce. Díky jí jsme dokázali hodně ze zobrazovaného doslova prožít. Skutečně vynikající výkon zde podala Sylva Turbová v roli Paulíny, její herectví tentokrát proniklo snad až na samé dno ztvárňované postavy. Obdobně tomu bylo u výkonů Štefan Kvietik, Božidara Turzonovová, Eva Rysová a dalších. Viděli jsme opravdu dobrou hru. Její síla spočívala především v tom, že důsledně zobrazovala svět prostřednictvím pravdivých a přesvědčivých konfliktů lidí. Znovu dokázala, že především právě v kvalitě konfliktu je síla a velikost dramatického umění – i když si klade za cíl také významné působení publicistické. HOLÝ, Josef. [i]Na okraj obrazovky: Síla přesvědčivého konfliktu[/i]. Rudé právo. 1981, roč. 62, č. 286 [3. prosinec], s. 5.