Ať žije republika

Podlé mého názoru jedno z vrcholných děl režiséra Karla Kachyni. Asi žádný jiný režisér u nás nedokáže v podstatě drsný příběh tak bravurně zahalit do lyrického závoje a opět mu vyšla i sázka na to, že hlavním hrdinou válečného příběhu je dítě stejně jak to bylo už o pár let dříve ve filmu "Práče". Zde navíc upoutá především na české poměry poloviny 60. let novátorsky vedená kamera Jaromíra Šofra kdy spousta záběrů je brána pohyblivou (zřejmě kolejovou) kamerou. Určitě jde o hodně nadprůměrný a svým způsobem jedinečný film i když asi hlavně pro filmové fajnšmekry!!

Tak tento film bych chtěl vidět po letech znova. Spojení Karla Kachyni s Janem Procházkou bylo šťastné, vznikaly kvalitní filmy, i když někdy poznamenané dobou svého vzniku. Vylíčení konce války na moravském venkově v roce 1945. Film vyvolal velké pobouření na MFF v Moskvě a skončil v trezoru. Sovětským soudruhům se nelíbily naznačená zvěrstva, která prováděli v osvobozených zemích. Proto vyznávám Barbru Špotákovou, a U Pinkasů se stavím vždy, když je možnost. Říci do všech médií: Jsem ráda, že jsem porazla Rusku v den výročí okupace. Anebo nemohla jsem dopustit, aby v tento den vyhrála Ruska. Pro mě je to hláška minulého století.

Divácký zážitek pokažený četnými flasbacky. Nic jiného se o tom napsat z mého pohledu nedá. Vznikla tak jakási psychologická studie, odehrávajíce chvíli tu a chvíli onde v čase. Celý film je tím dokonale zhnojený. Zblblý pan scénárista, nebo ten, kdo to tak debilně vymyslel, tím pohřbil snahu celého týmu. Ještě jakž takž se daly vzít ty klukovy sny, ale i to zdržovalo děj, který zas tam moc snad dějem ani nebyl. Dávám dvacet za některé pasáže a víc ani ň. Proč byl Olin jednou Olin a podruhé Honza jsem si dohromady nedal.

Stylizovaný příběh malého chlapce, který vyrůstá na konci 2. sv. války s despotickým otcem za krkem a s šikanujícími kamarády. Do všeho toho zmatku s dospíváním ještě končí 2. sv. válka a přes chlapcovu vesnici prochází fronta, takže snímek opravdu není pěkné pokoukání, naopak je to příběh dost depresivní, světlou výjimkou jsou snové scény s matkou. Vyrůstat v takovém prostředí znamenalo buď přežít nebo se nechat zlomit. Pro mě dost smutný film, i dost neuspořádaný, Kachyňovy Sestřičky byly tehdá ještě v nedohlednu. Co mě však zaujalo byla mrštnost dětského představitele, velmi pochybuji, že dnešní děti by dokázaly skákat do sena salta a přelézat hřbitovní zdi takovým způsobem jako hlavní dětský hrdina.