Muž na střeše

Na švédské krimi je pozoruhodné, jak vehementně se snaží o dekonstrukci příběhu severského sociálního zázraku. Tuto tendenci, která se s drobnými rozdíly udržela až do současnosti, můžeme sledovat již od dob Maj Sjöwallové a Pera Wahlööa, čili od poloviny 60. let. V roce 1971 si zmíněná dvojice autorů jako téma svého sedmého románu z cyklu Příběh zločinu, česky vydaného pod názvem Säffleská bestie, vybrala úplatnost a nepostižitelnost příslušníků silových složek. Švédskou policii tu neúprosně zobrazují jako stát ve státě, pro který platí jen ta pravidla, jaká si sám určuje. Bílé ovce v podobě vyšetřovacího týmu Martina Becka jsou pohlcovány systémem klientelismu, policie je tak v očích běžných lidí spíše nástrojem k zahlazování problémů než k udržování pořádku a řádu. Příběh sice končí dopadením vraha, jeho zoufalství a jasná motivace k tragickému činu ovšem znemožňují chápat závěr jako šťastný či jako triumf dobra nad zlem. Látky se v roce 1975 chopil jeden z nejprogresivnějších švédských tvůrců Bo Widerberg a vytvořil podle mnohých kritiků první skutečnou, plnokrevnou švédskou kriminálku. Svůj vypjatý realismus využil ke zdůraznění procedury vyšetřování, které se tak odehrává v mnohem pozvolnějším tempu, než na jaké je současný divák odkojený kulometnou rychlostí hodinových dílů televizních krimiseriálů zvyklý. O to více překvapí zlom, po němž případ vygraduje v akční thriller. Widerberg se zjevně nechal inspirovat ikonickými kriminálkami 70. let, např. Francouzskou spojkou (The French Connection, 1971). Tyto vlivy jsou pak ještě zjevnější v jeho o osm let mladším Muži z Mallorky. Muž na střeše se stal nejúspěšnějším projektem Švédského filmového institutu na příštích šest let, paradoxně jej překonal až Bergmannův snímek Fanny a Alexandr (Fanny och Alexander, 1982). Oblibu u diváků snímku prý zajistilo i překvapivé obsazení populárního komika Carla-Gustafa Lindstedta do role Martina Becka. Aleš Říman Letní filmová škola Uherské Hradiště 2017