Mrtvý muž

Dneska již legendární film, který v sobě spojuje několik žánrů. Více než za psychologický western bych ho označil za černou komedii. I když většinou kritika hodnotí jiné Jarmuschovy filmy výše, pro mě je Mrtvý muž jednička. Sleduju každou reprízu, i když vlastním DVD.

Tento film se asi nebude každému zamlouvat.Je svým způsobem zvláštní ( ono..zvláštní, stačí napsat do titulků Crispin Glover a je to jasné :-) ), každopádně zajímavý - mě docela zaujal. Je tady spousta velkých herců v malých rolích. Úsměvná postava byl indián Nikdo.Z toho jména tam taky plyne docela dobrá hláška, která mě dostala - "Kdo je tady s Tebou?" - odpověď : "Nikdo"...a Johny Deep nelhal:-). Ovšem ten konec je přinejmenším nečekaný. A hudba, tak na tu nesmím zapomenout - to byl skvělý výběr po celý film.

Jim Jarmusch netočí filmy pro diváky. Točí je pro sebe a to jestli se budou líbit ještě někomu jinýmu mu je jedno. Stejně to je i v případě "Mrtvého muže". Kdo zná jakýkoliv Jarmuschův film, nepřekvapí ho pomalý styl vyprávní ani to, že je film složený hlavně z dialogů a nějakou "akce" by divák hledal marně. Kdo je na toto připravený určitě si tento poetický western vychutná. Herci byly vybráni skvěle a v hlavní roli jsem si už během prvních pár minut nedokázal představit nikoho jiného než Deppa, který dokonale zahrál ušlápnutého básníka i přerod v neohroženého a oduševnělého zabijáka. Ani ostatní herci nezůstávají pozadu ať už se jedná o indiánského přítele hlavního hrdiny jménem "Nikdo" nebo padouchy v čele s Lancem Henriksenem. Snímek podkresluje výborná kytarová hudba Neila Younga, která dopomáhá k vytvoření atmosféry tohoto neobyčejného filmu, stejně jako černobílá kamera, která zde sedí natolik, že jsem si film ani nedokázal představit v barvách. Jediná moje výtka je k přeci jen trochu zdlouhavé poslední třetině. I tak se jedná o zajímavý snímek, který ukazuje žánr westernu v úplně jiné podobě.

Vysoké hodnocení by přicházelo v úvahu pouze v případě pětiminutového hudebního klipu, s atmosférickou hudbou Neila Younga a výběrem nejkrásnějších záběrů. I když mám vlaky ráda, fakt jsem nemusela dělat společnost Billu Blakeovi napříč kontinentem téměř v reálném čase, už po prologu jsem měla pocit, že mám placatý zadek, o trmácení na koni nemluvě... A věřte nebo ne, ani Johnny se mnou nic nesvedl, zbaštila bych mu snad jen potvrzení mojí domněnky, že si ten ujetý obleček přinesl z vlastního šatníku. Abych jen nefrflala, zamlouval se mi nápad s živým, přesto mrtvým mužem i poetika pomalého umírání při plném vědomí.