Hortobagy

Film Hortobágy vznikl dva roky po slavném Vančurově filmařském pokusu Marijka nevěrnice a dva roky před dalším vrcholem středoevropské meziválečné dokumentaristiky Země Motů (Ţara Moţilor) rumunského filmaře Paula Calineska, který v roce 1938 sklidil velký úspěch na MFF v Benátkách, a jenž byl Hölleringovým snímkem rozhodně ovlivněn. Philippe Haudiquet píše, že jde o snímek výjimečné vizuální vynalézavosti, kterou nelze srovnat s ničím v rámci tehdejší maďarské kinematografie, a že poetičnost některých scén připomíná Roberta Flahertyho a Alexandra Dovženka. Höllering totiž sází na dlouhé jakoby nekonečné záběry, které zachycují každodenní život maďarských pastýřů a chovatelů koní kolem obce Hortobágy, uprostřed maďarské puszty, ale také konflikty mezi generacemi a způsob, jak se jejich tradiční život pod vlivem dobové moderní „mašinistické" civilizace mění. Jacques Lourcelles tu zase vidí vlivy Georgeho Rouquiera, ale navíc konstatuje a zdůrazňuje „kosmickou dimenzi Hölleringových postav", které mají „čelo v oblacích a duši mezi hvězdami". Hortobágy se tedy těšil vřelému přijetí ze strany kritiků a sklízel úspěch po celé Evropě, ovšem vůbec se nelíbil dobovým politickým činitelům v zemi, kteří se vůči němu projevovali nechápavě a agresivně. Je pravda, že Hölleringův citlivý dokumentaristický realismus příliš neodpovídal ani dobovému vkusu, ani očekáváním diktátorského politického režimu, jehož představa o filmové prezentaci Maďarska a maďarské reality byla výrazně odlišná. Se zvláštním přijetím se snímek setkal také v roce 1940 v USA, kde se kvůli několika krátkým (téměř nepostřehnutelným) sekvencím nahoty a scéně porodu hříběte směl promítat jenom pro dospělé publikum. Což - jen zdánlivě kupodivu - filmu prospělo, protože nápis „Adults Only" přilákal určité kategorie diváků, kteří by jinak o maďarské dokumenty s venkovskou tematikou zájem rozhodně neměli. Ovšem autor filmu, režisér rakouského původu Georg Höllering, který byl velkým obdivovatelem maďarské kinematografie a v roce 1937 emigroval do Anglie, svůj snímek (a také spoustu dalších maďarských filmů) pravidelně promítal v rámci Londýnské filmové akademie, již v britské metropoli založil, a tím neustále upozorňoval britskou veřejnost na to, co se dělo v rámci maďarské kinematografie. A v 60. letech film jakožto symbolický dárek nabídl zpátky Maďarsku. Je třeba se ještě zmínit o tom, že v roce 2007 režisé László Vitézy natočil podle Hortobágy zajímavý remake. Což není vůbec ojedinělý případ, protože třeba už v roce 1999 natáčeli Barna Kabay a Katalin Petényiová remake prvního úspěšného maďarského zvukového filmu Hyppolit domovník (Hyppolit a lakáj), jenž v roce 1931 natočil István Székely. Mircea Dan Duta, Letní filmová škola 2012