Švýcarský Robinson: Jan Hlach

Když bylo Janovi jedenáct let, jeho rodiče byli komunistickým režimem odsouzeni ke 14 a 15 letům vězení za pomoc při útěku nevinného člověka z vězení. Jan a oba jeho mladší sourozenci putovali k tetě, od které plánovali útěk do dětského domova. Otec se naštěstí vrátil z vězení už po čtyřech letech, protože jako lékař dostal milost za zlikvidování epidemie na dole, kde si odpykával trest. Maminku propustili až po deseti letech.V roce 1968 emigrovala celá rodina do Švýcarska, kde Jan a jeho sourozenci žijí dodnes. Oba rodiče ve Švýcarsku zemřeli a jsou tam pochováni. Po Sametové revoluci v roce 1989 si Jan pořídil byt v rodném Písku, kam jezdí několikrát do roka, ale nastálo zůstává ve švýcarském Fribourgu, přestože, jak říká, Česká republika už navždy zůstane jeho domovem. Dokument je intimním portrétem jednoho člověka, avšak odhaluje osudy tisíců dalších, kteří byli ve své vlasti perzekuování a našli nové domovy za hranicemi bývalého Československa. Co jej činí mimořádným, je Janova schopnost podívat se i na nejtěžší životní situace s nadhledem a humorem. Jeho ohromná silná vůle a životní energie, kterou po celý život oplýval, byla hlavním důvodem, proč i přes nepřízeň režimu vystudoval a ve Švýcarsku úspěšně podnikal. Film se odehrává v Čechách, v Janově rodném Písku a Českých Budějovicích a ve švýcarském Marley a Fribourgu. Obsahuje řadu unikátních archivních filmových materiálů, natočených Janovými rodiči, které nám umožňují nahlédnout zblízka do života rodiny Hlachů během 2. světové války nebo být svědky motocyklových závodů, kterých se Jan úspěšně účastnil v 60. letech… Jan má svou minulost v živé paměti a nyní v důchodu věnuje svůj čas tomu, aby se nezapomnělo nejen na jeho rodiče, ale i na všechny lidi, jejichž činy prosvětlují temnou historii bývalého Československa 50. let. O hlavním protagonistovi a jeho rodině: Manželé Hlachovi, Olga a Jan, žili do roku 1949 v Písku se svými třemi dětmi – nejstarším Janem (narozeným v roce 1939), Olgou a Vladimírem. Maminka pracovala u Okresního soudu v Písku jako soudkyně. Tatínek měl všeobecnou i zubařskou praxi a v místní nemocnici v Písku vybudoval první stomatologické lůžkové oddělení, kde byl vedoucím lékařem. Na konci roku 1949, když bylo Janovi 11 let, pomohl tatínek utéci tehdejšímu poslanci JUDr. Františkovi Uhlířovi, kterého čekal trest smrti, z vězení a poté přes západní hranice do Velké Británie, kde JUDr. Uhlíř nechtěně vyzradil jména svých zachránců agentovi StB. Oba Janovi rodiče byli za tento čin v roce 1950 odsouzeni: tatínek ke 14 letům vězení a maminka (která se na útěku nepodílela, ale jako soudkyně o něm věděla a nezabránila mu) k 15 letům. O děti se postupně staraly dvě tety v Českých Budějovicích. Táta se vrátil z vězení už po 4 letech, dostal milost za zlikvidování epidemie na dole, kde si odpykával trest. Nejprve pracoval jako dělník, později mu bylo umožněno vykonávat lékařskou praxi. Maminku propustili až po 10 letech na amnestii. V srpnu 1968 celá rodina emigrovala do Švýcarska, kde Jan a jeho sourozenci žijí dodnes. Tatínek zde krátce pracoval jako zubař, v roce 1971 zemřel na následky věznění i steskem po domově. Matka, která byla ve Švýcarsku spokojená, zemřela v roce 1985 ve věku 75 let. Jan se v mládí úspěšně věnoval motokrosu. V roce 1962 se seznámil se svoji budoucí manželkou Miladou, s kterou se v roce 1969 ve Švýcarsku oženil. Po Sametové revoluci v roce 1989 si pořídil byt v rodném Písku, kam rád jezdí několikrát do roka. Nastálo však zůstává se svou ženou ve švýcarském Fribourgu. Jan i přes nepřízeň tehdejšího režimu vystudoval vysokou školu technického směru (kterou původně studovat nechtěl) a ve Švýcarsku úspěšně podnikal. Nyní je v důchodu, píše povídky a stará se o svůj dům a zahradu. Vydal knížku „Požár aneb pět povídek z padesátých let a jeden sen“ a připravuje další knížku povídek o svém dětství. Režisérka Iva Jestřábová, studentka scénáristiky na FAMU, o hlavním protagonistovi: Na začátku byl jen dopis… Jan Hlach ho poslal ředitelce dětského domova na Zvíkově, který sídlí ve vile, patřící kdysi Janově rodině. Vila byla posléze komunisty zabavena a po roce 1989 opět vrácena. Jan ji pár let po Sametové revoluci odprodal za symbolickou částku zpět dětskému domovu, který tam sídlil už od druhé poloviny 50. let. V roce 2007 ale navštívil webové stránky dětského domova a znepokojilo ho, že o historii budovy i jeho rodiny jsou tu jen kusé a ne zcela pravdivé informace. Ředitelce dětského domova napsal email, ve kterém detailně popisuje, co se stalo s jeho rodinou poté, když byli oba jeho rodiče právě ve zvíkovské vile zatčeni. Oba byli později uvězněni a odsouzeni k 14 a 15 letům vězení a propadnutí veškerého majetku. Shodou šťastných okolností se mi při hledání syna politických vězňů pro pokračování cyklu Děti 50. let dostal do ruky právě tento dopis. A přestože Jan žije stovky kilometrů daleko, bylo jasné, že za takto silným příběhem stojí za to vyrazit…