Cestovatel

Důraz na příběhy dětských hrdinů, kteří jsou pro Kiarostamího rané filmy typičtí, ovšem nevyplývá jen z vědomého autorského rozhodnutí, ale je i výsledkem shody nahodilých okolností. Kiarostamí a generace jeho stejně starých kolegů, jež dnes bývá označována jako „íránská nová vlna", totiž našli zázemí mimo tehdejší velká studia ve vládou zřízeném Institutu pro intelektuální rozvoj dětí a mládeže, který jejich nezávislé projekty subvencoval. Právě díky tomu (a zároveň proto, že filmy o dětech a mládeži umožňovaly režisérům vyhýbat se cenzuře, kterou uplatňoval jak režim perského šáha, tak po islámské revoluci nastoupivší teokracie ajatolláha Chomejního) se to v tolika na západě známých íránských filmech hemží ostrakizovanými a opuštěnými dětmi a problémovými adolescenty marně se snažícími protlouci nástrahami, jež na ně číhají ve školních lavicích nebo v uličkách obklopujících jejich domovy. Třináctiletý Kassam - mírně řečeno - nepatří mezi ty nejvzornější studenty. Místo učení, k němuž se ho snaží výhrůžkami donutit jeho učitelé i negramotní rodiče, jej zajímá hlavně fotbal - každé ráno i odpoledne tráví na plácku za domem tkalce koberců se svým (nepříliš úspěšným) týmem a dokola si pročítá fotbalové sloupky na sportovních stránkách starých vyhozených novin. Když jednoho dne zjistí, že za dva dny sehraje ve dvě stě kilometrů vzdáleném Teheránu utkání íránská reprezentace, rozhodne se, že tenhle fotbalový svátek musí stůj co stůj vidět. Tragikomické drama, jež Kassamovo rozhodnutí odstartuje, je tvořeno především sledem převážně neúspěšných a s postupujícím časem morálně čím dál pochybnějších pokusů jak získat peníze na autobus do Teheránu a vstupenku na stadion. Vedle plnicího pera a učebnic prodá Kassam i nejcennější věc, kterou zná - fotbalové branky, jež patří jeho fotbalovému mužstvu. Po mistrovském kousku, kdy se před mladšími spolužáky prezentuje coby zkušený fotograf a vybere od nich kapesné za fotografie, které svým nefunkčním fotoaparátem „pořídil", nakonec okrade i vlastní matku a tajně se vydá na cestu, která nakonec dopadne jinak, než čekal... Jakkoli Poutník představuje beze sporu nejznámější položku Kiarostamího rané tvorby, v kontextu jeho díla zosobňuje snímek, který se paradoxně nejvíce odchyluje od sebereflexivní struktury většiny jeho filmů. Poutník připomíná poetiku neorealistických snímků, v nichž se tradičně vyprávěná dramata odehrávají v dokumentárně snímaných lokacích. Třebaže je Poutník patrně nejkonvenčněji vyprávěným Kiarostamího filmem, neubírá mu to na síle a koneckonců ani na režisérově typické mnohoznačnosti. Jen se v tomto případě neprojevuje v promyšleném prolínání reality, snů a fikce, ale v charismatické postavě malého chuligána, v níž se mísí naivita s nedětskou umanutostí a bezohlednost s odzbrojující velkorysostí. Jan Kolář, Letní filmová škola 2012