Zkušenost

Děj hodinového snímku neodbytně budí dojem, že jej lze odvyprávět ve dvou třech větách. Ovšem kdokoli se o to pokusí, zjistí, že množství témat a otázek, jež se pozvolna vynořují z nenápadně, ale o to důmyslněji komponovaných scén, nelze slovy zachytit - ani kdybychom je popisovali záběr po záběru. Zápletka filmu Zkušenost, na němž se vedle Kiarostamího scenáristicky podílel jeho přítel i spoluzakladatel „íránské nové vlny" a pozdější politický uprchlík Amir Naderi, v zásadě staví na hlavu schéma populárního íránského subžánru, a sice melodramatické romance, v níž se chudý chlapec zamiluje do dívky z bohaté rodiny. Čtrnáctiletý Mamad je sirotek a pracuje (často i přespává) ve fotoateliéru bohatého známého svých příbuzných a při jedné z mnoha pochůzek - jež zahrnují vše možné i nemožné od mytí schodů, pravidelných donášek vody, pošty a čaje až po nekonečně úmorné rozptylování batolat, jimž jejich zámožní rodiče chodí do ateliéru pořizovat památeční podobenky - se zakouká do přitažlivé středoškolačky ze sousedství. Sled událostí, jež se z jejich bezeslovného setkání rozvinou, je průzračně přímočarý a jednoduchý: Mamad investuje během jediného odpoledne svůj i cizí majetek (své jediné pěkné šaty a luxusní boty despotického šéfa), aby získal místo sluhy v rodině své vyvolené. Verdikt, k němuž se tolik upíná a kvůli němuž je ochoten opustit všechny jistoty, si vyslechne v situaci, kterou od té doby Kiarostamí pravidelně ukončuje své filmy - v enigmaticky přehuštěném a náhle přispěchavším okamžiku (mezi krátkým rozevřením a přibouchnutím dveří), o němž se nikdy s jistotou nedovíme, zda je spíš otřesný, nebo nadějeplný, protože reakce hlavního hrdiny zůstane skryta. Místo ní nám režisér nabídne jen závěrečné titulky. Zkušenost je film, jenž mimo jiné dokazuje, jak zavádějící mohou být pokusy řadit Kiarostamího poetiku do obvyklých žánrových či filmově historických kategorií. Snímek, v němž kamera ani na okamžik neopustí Mamada, který se po většinu času zabývá jen těmi nejbanálnějšími úkony svého pracovního dne, nelze označit jen za neorealistickou sondu do života chudých adolescentů. Stejně tak není pouze sentimentálním melodramatem s dětskými protagonisty. Zároveň je melancholickým portrétem dospívání (Mamada a v metaforickém smyslu i íránské společnosti) a v neposlední řadě i katalogem Kiarostamího následujících filmů. Prolínající se vrstvy zvuků, jež do filmu s minimem dialogů ustavičně pronikají z prostoru mimo záběr, ilustrují režisérovu snahu vyjadřovat pomocí filmu především to, co není vidět; neustálé zdvojování všech předmětů a tváří prostřednictvím odrazů a fotografií zase jeho přesvědčení, že naši existenci nelze nikdy úplně oddělit od snů, fantasmat a iluzí - a že jen proto není nikdy úplně osamělá. Jan Kolář, Letní filmová škola 2012