Atomový Ivan

Natočit film za státní peníze podniku Rosatom, anebo nenatočit a nedopřát si režijní filmový debut? Vasilij Barchatov, ruský divadelní, operní, operetní, televizní a filmový režisér, absolvent režie a herectví hudebního divadla moskevského GITISu, si ho dopřál. Jako nejmladší divadelní režisér realizoval několik oper v petrohradském Marinském divadle - k nejúspěšnějším patří inscenace opery Bratři Karamazovi Alexandra Smelkova, za kterou získal ocenění Zlatá maska (2009), inscenoval tu i Jenúfu Leoše Janáčka (2007), ve Velkém divadle v Moskvě pak operetu Netopýr Johanna Strausse. Přistoupit k tématu jaderného průmyslu po černobylské havárii, apokalyptických thrillerech, skvostu domácí kinematografie Devět dní jednoho roku (Děvjať dněj odnogo goda, 1961) Michaila Romma, po sovětské tradici filmů z výrobního prostředí a navíc ještě v osmadvaceti letech, to jistě nebylo nic snadného. Ve scenáristické spolupráci se stejně starým divadelním dramaturgem Maximem Kuročkinem a hlavními představiteli Grigorijem Dobryginem a Julií Snigirovou vytvořili jednoduchou zápletku milostných útrap. Váňa je hravý chlapec, který se chce vymanit z rodinné tradice fyziků, což Táňa jako krásná a svědomitá kariéristka nechápe a odmítá s ním založit rodinu. Do jejich uzavřeného městečka přichází divadelní režisér Arkadij (Denis Suchanov), aby s místním divadelním kroužkem, v němž po práci relaxují i Táňa s Váňou, na zakázku ředitele elektrárny nacvičil ke slavnostnímu jubileu městečka divadelní hru. V zóně jaderného a pracovního strachu se rozhodne pootevřít jejich osobní strachy a každého z herců vyzve, aby o nich napsali. Váňův příběh nešťastné lásky k Táně ho zaujme nejvíc, čímž se jejich osobní příběh začne mísit s divadelním. Reálný život se ve filmovém vyprávění antilineárně proplétá s procesem vzniku představení a představ samotného režiséra, který se na doplnění milostného trojúhelníku zamiluje do Táni. Atomový Ivan, jehož název podle Barchatova připomíná céčkový erotický film anebo nízkorozpočtový americký akčňák, se tím mění v burleskní síť klipových situací, vyprávějících o tvorbě, tvůrcích, mecenáších a happy endu. Režisér si dělá legraci i sám ze sebe - to když si otec Váni (Alexej Gorbunov) při promítání filmu Devět dní jednoho roku povzdychne, že teď už se tak dobré filmy netočí. Dnes má však v sobě jen málokdo entuziasmus 60. let, aby byl ochoten položit za vědu život, a mnohým se nevyhne globalistický strach z atomové energie. A tak se můžeme pracovníkovi jaderné elektrárny v kostýmu postapokalyptického hřibu jen bezmocně zasmát a za zvuků pionýrské melodie závěrečné písničky raději jít za svým štěstím. A jak ve filmu říká režisér Arkaša: „Raději skandál než bláto." Veronika Markovičová, Letní filmová škola 2012