Ying zhao tie bu shan

V historii hongkongské kinematografie existují milníky, které navždy přepsaly pravidla hry. Pokud se ohlédneme do divokých 70. let, éře nezávislé bojové produkce neochvějně kraluje snímek, který dodnes platí za absolutní klenot. Jde o jeden z nefalšovaných vrcholů kinematografie předtím, než filmový svět zaplavily akční komedie s Jackiem Chanem. Zapomeňme na tehdy běžné, poněkud strnulé šermířské choreografie žánru wuxia. Tvůrci tohoto hitu udělali radikální škrt. Meče nechali v pochvách a vsadili na stoprocentní fyzickou akci. Výsledkem byly precizně stylizované souboje typu „ruka-noha“, které doslova berou dech. To, co film pozvedá na kultovní úroveň, je vizuální a technická čistota bojových umění. Sledujeme tu fascinující střet dvou protichůdných škol. Na jedné straně stojí agresivní, dravá technika Orlího spáru, na straně druhé pak takřka mystická defenzivní doktrína Železného brnění. Fanoušci žánru dodnes chrochtají blahem nad choreografií, která má jasný rytmus, vnitřní dynamiku a dokonale graduje s každou další minutou. Před kamerou se navíc sešla elitní sestava. John Liu zde demonstruje svou pověstnou až mimozemskou flexibilitu a kopy, které popírají gravitační zákony. Skutečným králem obrazovky je však Hwang Jang-lee. Tento mistr taekwonda vtiskl život chladnokrevnému bělovlasému záporákovi. Jeho neuvěřitelně rychlé, tvrdé a nekompromisní kopy z něj v očích filmových historiků udělaly dost možná nejlepšího filmového padoucha všech dob. Režisér Ng See-yuen vsadil na přímočarý, ale dokonale funkční koncept. Dějová linka zde nekomplikuje situaci. Slouží jako efektivní a svižný most mezi jednotlivými akčními sekvencemi, takže divák nemá sebemenší šanci se nudit. Naprostou lahůdkou je pak zvuková stopa a celková atmosféra. V Hongkongu bylo tehdy běžnou praxí ilegálně přebírat hudební motivy ze spaghetti westernů. Tentokrát tvůrci sáhli po slavném italském spaghetti westernu I giorni dellʼira (1967). Ukradenou hudbu však uchopili s takovou řemeslnou jistotou, že filmu dodali specifický, až epicky syrový westernový nádech, který perfektně podtrhuje osudovost příběhu. Snímek se však do paměti diváků zapsal především díky svému bizarnímu, ale z hlediska vnitřní logiky bojových stylů naprosto geniálnímu finále. Koncept, že absolutní neprůstřelnost a nezranitelnost hlavního padoucha má jediné slabé místo, je sice klasický, ale způsob jeho eliminace je legendární. Hrdinové toto slabé místo odhalí a symbolicky jej vizuálně demonstrují drcením slepičích vajec. Zní to sice úsměvně a bizarně, ale v kontextu filmu jde o nesmírně napínavý, originální a nezapomenutelný vrchol celého vyprávění. Z dnešního pohledu se tak jedná o esenciální ukázku té nejlepší staré školy kung-fu. I přes skromný rozpočet dokázal tento nezávislý snímek díky nadšení, talentu a tvrdé dřině tvůrců prorazit hranice Asie a stát se celosvětovým, mezinárodně úspěšným hitem, který inspiruje filmaře dodnes.