Existuje předsmrtný život?

Fliegaufův první celovečerní dokument je podobně radikálním dílem jako jeho hrané filmy. Formálně se jedná o poměrně náročné dílo především z hlediska naprosté nestylizovanosti. Orotagonista, kanadsko-maďarský psycholog a psychoterapeut András Feldmár, je snímán v dlouhých statických záběrech, které nejsou ozvláštněny žádnými prostředky filmové stylistiky. Zatímco jiné dokumenty vkládají do své střihové skladby různorodé typy záběrů (například velké celky krajiny), Fliegaufův téměř dvouhodinový snímek si vystačí pouze s „mluvící hlavou" par excellence. V důrazu na statičnost záběrů předjímá svůj opus magnum Mléčná dráha, prostřednictvím takřka hypnotického spočívání na detailu Feldmárovy „mluvící hlavy" pak dovedně propojuje záměrně extrémní formu tohoto dokumentu s jeho obsahem. V centru se tak doslova od první do poslední vteřiny objevuje fascinující osobnost maďarského psychologa Andráse Feldmára s jeho velmi nekonvečními a revolučními názory. Feldmár začíná své vyprávění aforismem, ze kterého vychází název filmu („Nejde o to, zda existuje život po smrti, ale o to, zda existuje smrt po životě."), a následně je z několika jeho veřejných vystoupení i intimních natáčení s Fliegaufem sestříhán neustále plynoucí tok myšlenek této osobnosti. Naprosto klíčovým je v tomto ohledu režisérův finální střih rozsáhlého materiálu, díky kterému jsou ve filmu definována jednotlivá důležitá témata, jež jsou postupně rozkrývána prostřednictvím Feldmárových promluv. Výsledkem je pak nesmírně bohatý vzájemně provázaný korpus myšlenek, jež definují svérázného odborníka odmítajícího řadu psychologických a psychiatrických normativů. Struktura jednotlivých důležitých témat není na první pohled patrná, při bližším zkoumání ovšem vychází najevo, že tematická stavba filmu vychází z plynutí lidského života a našeho dospívání a stárnutí. V úvodu tak stojí freudovské a pro Feldmára velmi osobní téma nefunkčního vztahu matky a jejího dítěte, dále se režisér věnuje tématu hraní rolí v našich životech. („Buddha, Ježíš a LSD ukazují možnosti mimo role.") Dalším tématem je strach ze života a s ním spojená sebevražda, následně se dostáváme k tematice sugesce a hypnózy (která je ostatně Fliegaufovi blízká, viz jeho krátký film Hypnos) a celý film je zakončen rozsáhlou pasáží o závislostech. Feldmára ve filmu synekdochicky reprezentuje pouze jeho obličej a jeho hlas - obojí je bezprostřední, sugestivní, až hypnotické. Celý film se pak stává specifickou formou terapie v sedačce ztemnělého kina, během které nás ovládá černá ovce psychologie a psychiatrie a její svrchovaně radikální názory nemilosrdně útočící na dominantní úzus oboru. Jak na konci příhodně říká sám Feldmár: „Nikdy nevěřte čemukoliv, co vám ostatní říkají." Jan Jílek, Letní filmová škola 2012