Ve druhé polovině šedesátých let vrcholila v USA emancipace Afroameričanů. S přibývajícími případy policejního násilí vůči černochům a po atentátech na prominentní osobnosti hnutí za občanská práva Afroameričanů, jako byli Malcolm X, Martin Luther King i mnozí další, začal koncem desetiletí sílit nejen černošský nacionalismus, ale i radikalismus a separatismus. Hollywoodská studia dobové změny buďto zcela ignorovala, nebo je pouze nepřímo reflektovala konzervativní rétorikou. Černošští herci účinkovali v zásadě pouze ve filmech pro bílé publikum, jako byly komedie se stereotypizovanými humornými figurkami černochů či každodenní realitě na míle vzdálená melodramata a la Hádej, kdo přijde na večeři (Guess Who's Coming to Dinner, 1967), kde se bílí diváci skrze uhlazeného Sidneyho Poitiera utvrzovali, že nejsou rasisté.
Z předestřeného dobového kontextu vycházel Melvin Van Peebles, když realizoval svůj třetí celovečerní projekt. Po komerčně úspěšné komedii Watermelon Man (Melouňák, 1970), kterou financovalo studio Columbia Pictures, odmítl nabídku na kontrakt na další tři snímky. Chtěl totiž realizovat film, který by oslovil černošské publikum a nepokrytě ukázal předsudky, sociální i právní nerovnost a policejní teror, jimž byli černoši každodenně vystaveni. Jelikož provokativní projekt nechtělo podpořit žádné studio, rozhodl se ho financovat sám a shodou okolností se vedle režie, scénáře a produkce nakonec ujal také střihu, hudby a hlavní role. Navzdory překážkám - od finanční nouze, z níž režisérovi pomohl půjčkou slavný komik Bill Cosby, po komplikacemi stižené natáčení - se z filmu stal bezprecedentní hit. Titul s výrobními náklady okolo 150 tisíc dolarů, jenž byl v premiéře nasazen do pouhých dvou kin v USA, utržil 15 milionů, což ho tehdy pasovalo na nejúspěšnější nezávislý film všech dob. Právě tváří v tvář závratným ziskům, které potvrdily kupní sílu černošského publika, se hollywoodská studia okamžitě přeorientovala na žánrové snímky s afroamerickými hrdiny.
Van Peeblesův film bývá některými kritiky a historiky vyčleňován z kategorie blaxploitation, neboť se stylem a poselstvím zásadně liší od snímků, jež jsou prvoplánově zaměřeny na peněženky černošského publika. Vyprávění o útěku černého prostituta před zástupci bílé moci uplatňuje avantgardní styl podobný montážním teoriím Sergeje Ejzenštejna. Ze vzájemné kolize symbolistních obrazů, psychedelické hudby a agresivních ruchů vyvstávají vyhrocené významy burcující k revoltě. Radikální dílo, které v provokativním finále tvrdě účtuje s dosavadním schématem nevybíravého trestu pro černošskou postavu, prchající před spravedlností, bylo příznačně prohlášeno za inspirativní titul, jenž mají povinně zhlédnout všichni členové militantní organizace Černí panteři.
Jiří Flígl, Letní filmová škola 2012
