Vrah beze jména

Film má poměrně krátkou metráž, ale celkem je tam tolik zdlouhavých scén, že by se příběh dal zkrátit na polovinu. Prakticky celý děj odehraje čtyř pět lidí a nejsou to žádní herečtí luméni. Z filmu mě zaujal pouze představitel nájemného vraha, jak jsem se dočetl zřejmě George Ševcov. Kvůli němu dávám dva bodíky navíc, i když já bych ho šacoval na původ s irokézskými předky. Tady je vydáván za Chorvata, tak alespoň vím, proč Harald Reinl ve svých filmech obsazoval místní a nedovážel zbytečný materiál ze Států nebo Kanady do tehdejší Jugošky.

Takový komorní příběh. Taková komorní vyvražďovačka. Odehrává se na malém prostoru a v poměrně krátkém časovém úseku. Hraje se tu hodně z obrazem, takže nevýhodu může mít ten divák, který si film pustí jako kulisu a vedle toho provádí něco jiného. Film žádným zázrakem není. Příběh není ani originální. Skoro by to mohlo vypadat na bakalářskou povídku v emerickém stylu. Tajemný cizinec s přízvukem na počátku příběhu na zakázku oddělá dědka od benzinky a autoopravny. A pak sledujeme příběh skupinky lidí motajících se okolo jednoho bistra. Odehrává se to asi v pěkný prdeli, kdy se na silnici nepohybuje mnoho aut. Nejsou svědkové. Jsou jen vrah a jeho oběti. Nechybí tu ani lehké erotično ve formě výprasku na holý zadek. Jinak je ten film ujetý. I čistý člověk má pocit, že si před sledováním filmu musel dát jointa.

V této fenomenální povídce se toho moc nenakecá, ale přeci jen se tu řekne mnohé. Příběh je povětšinou odvyprávěn obrazem, což dodává nezaměnitelnou ryzí atmosféru. Kratší stopáž je přínosem. Nic se zbytečně nenatahuje, přesto se v příběhu udržuje nezbytný pomalejší rytmus, který vše patřičně vyzdvihává. Vše spěje k pointě, který je vcelku zajímavý. Inu, osud je plný různých překvapení. I když se jedná o krvavý brutální počin, trochu se tu pohrává s uměním, což vůbec není na škodu. I takové to pojetí má něco do sebe.