Modrý závoj

Můj oblíbený, romantický film, díky Matulové a Högra, splní, že když mám blbou náladu, tak sledování mě uvede opět zpátky mezi normální lidi. Mladý fešný Höger, nemá ponětí, že se schází se dvěmi sestrami-dvojčaty a krásná Matulová, která oběma sestrám dala své kouzlo. Je to sentimentální příběh, nějaká slzička ale dobrák Králíček, kterého hraje Saša Rašilov, nás vždy vrátí ze snu na zem

Vlasta Matulová v dobře podané dvojroli sester - dvojčat, uhrančivý hlas Karla Högera a roztomilá postava Saši Rašilova, to jsou důvody, pro které je možné tento film z protektorátní kolekce romanticko-sladkobolných snímků doporučit i současnému divákovi. Mě ale bohužel příliš neoslovil, i když své kvality (jak herecké, tak dnes už i dokumentární) bezesporu má.

Dříve, nežli se pustím do rozboru Modrého závoje, mám zde vzkaz pro pana cynika Misantropa, autora předchozího komentáře - víte, pokud opravdu považujete za slaboduché ty, kteří milují krásné, citlivé a laskavostí naplněné prvorepublikové filmy, lze označení "slaboduchý občan" považovat spíše za lichotku. Urážet odlišný vkus od toho našeho je typickým příkladem lidské povahy. Každému, co jeho jest a dle svého vkusu, nicméně nemám pocit, že to, že se někomu líbí diametrálně odlišný žánr nežli mně, je důvodem k urážkám druhých (nejen) uživatelů FDB a oprávněním k tomu, abych je nazývala slaboduchými občany. Ano, jsem slaboduchý občan, neboť jsem s nadšením zhlédla Modrý závoj, film naplněný lidskostí, láskou, ale takové slabostí, bojem s vlastním svědomím a s úctou k nejcennějšímu daru, který můžeme od života dostat - a tím je zdraví. Pokud tedy opravdu oceníme tyto jeho hodnoty, opravdu se za označení od pana Misantropa - slaboduchý občan - není důvod stydět. Vlasta Matulová nebyla okouzlující kráskou v pravém smyslu slova. Za A. Mandlovou, N. Gollovou, L. Baarovou či H. Vítovou přece jen zůstávala trošku ve stínu. Tím nechci nijak uškodit jejímu hereckému projevu, nicméně skutečným vampem opravdu nebyla. Měla však jiné hodnoty - procítěný projev, naplněný barvitostí, což výborným způsobem předvedla ve své dvojroli, kdy obě dvojčata (Martu a Helenu) ztvárnila jedinečně, osobitě, odlišně...Dokonce i Karel Höger, jemuž milovnické role příliš nesedly narozdíl od pozdějších dramatických, zde podává slušný výkon trochu nevyzrálého, trochu bohémského herce. Vladimír Leraus v postavě očního lékaře zosobňuje opravdovou lidskost, upřímnost, ochotu pomoci druhým. V postavě profesora Gerause, specialistu na oční operace, je výborný senior rodu Vydrů - svérázný, ale opravdový profesionál. Kolotoč postav uzavírá prostý pan Králíček, který pomáhá oběma slečnám Hronovým, představovaný Sašou Rašilovem - s ním se kdysi potkala jedna moje známá a říkala, že to byl člověk prostoupený slunce a laskavostí - přesně takový, jako pan Králíček v tomto snímku. Škoda, že černobílý film nám neukázal skutečný odstín modrého závoje, ale o to více je na nás, divácích, si představit barvu tohoto klíčového předmětu, který tolik zasáhl do života dvou sester - v té mojí představě byl nádherně blankytně modrý jako obloha sama.

Tak toto je film určený spíše pro ženy a pro všechny slaboduché občany vůbec. Nám cynikům nicméně může dobře posloužit jako terč četných ironických poznámek, když už jsme se nechali zlákat k jeho sledování. Celková slaboduchost tohoto filmu je úplně směšná. Snad by vhodně zapadl leda do programové nabídky dejme tomu televize Prima Love, kde by mohl být ve společnosti svých sourozenců. A ještě jen tak mimochodem: ten Číňan, o němž se zmiňuje slepá slečna, že se mu zdál sen, že je motýlem, nebyl císař, ale taoistický filosof jménem Čuang-c'.