Lidoví houslaři

Housle jsou královnou zpěvu - obsahují všechny tony radosti a bolesti, mají obrovský rozsah od opojení k meditaci, od hluboké vážnosti k lehkosti. Na houslích je všechno krásné a vše co na nich je, má svůj význam. To, že se lidé rozhodovali pro své houslařství, přispívalo i rozhodnutí k nástrojářskému činu, které vycházelo z emoce k umnému a krásnému tvaru houslí, a v neposlední řadě i to, objevit a vyvolat z nástroje ušlechtilý tón. Ovšem ne každému bylo dáno toto nadání. Sami si vyrobit housle podomácku, se vždy na dědinách považovalo za projev nadání a umu. Každý výrobek, každé housle, jsou originálem, které i v nejmenších podrobnostech ukazují soulad hudebního instinktu a stoletých studií, desky jsou sklenuty podle přesných výpočtů, výřezy boků mají své půvaby, který se dá přirovnat k nejspanilejší vlně od prsou ke kyčlím, a jako vrchol jsou považovány průřezy, přirovnávané k nejkrásnějším integrálům. Takový je zázrak zvučícího života, se svými 83 částmi, které jej tvoří. Lidoví houslaři nezřídka měnili tvar houslí, ale tón, ten zůstal vždy houslový. Tvary se vesměs odvíjely od domácích potřeb, jako housle tvaru ne podobnému chlebu, takovým se říkalo ochlebky. Nejdokonalejším z těchto lidových nástrojů se staly housle zvané skřipky. Komikem mezi nimi byl bas, a přece jen byla v tomto nástroji byla ukryta síla vnímání tvaru a hmoty, romantismus ducha, a také historická síla dovednosti člověka. Houslaři vždy dbali na správný výběr dřeva, podle tradic a mýtu byly vhodné ty stromy, které rostly na tichém a slunečném místě. A naopak, jako nežádoucí byly stromy, do kterých uhodil blesk, stromy, které stály na místech, kterým se lidé vyhýbali, nikdy se nebere osika a lípa, což jsou podle lidového názoru stromy plané a tudíž nezvučné. Jako zhotovující nástroj se používala sekyrka a motyčka, kterou používali korytáři, jako dokončovací nástroje sloužily poříz, nůž a sklo k broušení. Kolář a lidový houslař Josef Bumbálek má housličky, které nedohotovil, uschovány v šuplíku svého ponku (pracovního stolu - pro Pražáky). Už ani neví proč, ale zřejmě pro dostatek jiné práce, a na housle mu tak nezbyl již čas. Dodnes má pečlivě uloženo a ošetřeno nářadí, se kterým housle vyráběl. Houslaři všeobecně jsou stavitelé, jsou architekty a k tomu jsou i dělníky. (Ukázka houslí ze sbírek muzeí.) Počet stavitelů lidových houslí je v naši vlasti veliký a sotva naleznete nějaký kout, kde by se nevyskytoval někdo kdo umí housle vyrobit. V minulosti se často chytali výroby houslí hlavně bednáři, mezi nimiž byl i Rudolf Škamrada. Nejvýraznějším představitelem lidového hudce byl Štěpán Šopík z Vyškovce u Uherského Brodu, Byl příliš chudý na to, aby si koupil housle a tak si je sám vyráběl. (Filmový pás nám zachytil jeho podobu jako houslaře a jako tanečníka.) V roce 1960 byl požádán, aby vyrobil troje housle pro muzea ve Strážnici, Brně a Uherském Brodě, jako památky na staré muzikanty, ale tyto housle vznikly již bez jeho osobní potřeby. Protože jeho houslařství bylo pro něj potřebou, tak jako pro ptáky zpěv, nebo voda pro stromy. Dr. Pavel Kurfirst, ředitel etnografického ústavu muzea v Brně, rozumí skřipkám, dokonce je i sám staví. A protože jsou královnou mezi houslemi, je další část dokumentu věnována jen jim. Dr. Kurfisrt vysvětluje a ukazuje výrobu skřipek. Housle – na nich je vše krásné, všechno má svůj význam, proto i bývalý učitel Oto Kunčer postavil jednou své první housle, a poté v dílně ve Frenštátě pod Radhoštěm našly svůj křestní list další housle jim vyrobené. Oto Kunčer se stal mistrem houslařským.