Na houby

Výprava za tajemstvím jedné z nejlahodnějších skupin hub vede tatu (A. Goldflama) a kluka (J. Poláška) do lesů západně od Brna. Pořádek v holubinkách jim udělá mykoložka z houbařské poradny H. Deckerová. S cílem konečně ovládnout jemné, ale přesto důležité rozdíly mezi jednotlivými druhy holubinek odjíždí populární dvojice průvodců směrem k Českomoravské vysočině. Po krátké exkurzi do dějin mykologie, která se tentokrát odehraje na malém železničním nádraží, vyrážejí tata a kluk do lesa, kde mají sraz s Helenou Deckerovou. Tato profesionální mykoložka svůj život zasvětila popularizaci hub, věnovala se práci s širokou veřejností v ostravské houbařské poradně. Holubinky tvoří z hlediska určování zajímavou výjimku mezi ostatními houbami. Jejich jedlost a nejedlost se totiž dá určit přímo z chuti syrové houby. Pokud zanechává plodnice palčivou stopu na jazyku, jedlá není. Co je při takové identifikaci bezpodmínečně nutné? V první řadě poznat, že se vůbec o holubinku jedná – tedy nezaměnit holubinku s jiným druhem houby. Ačkoliv již podzim značně pokročil a přízemní mrazíky začaly zpomalovat růst plodnic, podařilo se houbařům najít nejen slušnou úrodu ryzců smrkových, ale i některé lahodné druhy holubinek. Při ochutnávání se pak všichni prakticky přesvědčili, že zejména holubinka vrhavka je pro svou ostře palčivou chuť, po níž je jazyk jako v ohni, opravdu nepoživatelná. Holubinka vrhavka je ostatně jako jediná holubinka pokládána za mírně jedovatou. Snad ji naši houbaři včas odstraní z košíku, dříve, než se pustí do přípravy dalšího houbového pokrmu! Zdroj: Česká televize