Příběhy slavných

Nádherný medailónek mého oblíbeného zpěváka. Jeho líbivý hlas patřil v době let šedesátých a sedmdesátých k těm nejlepším, co zněly z televize a z rozhlasu. Milan byl vždycky svůj, velký fanda sportu (zejména fotbalového klubu Slávie), ale i aktivní sportsman, ještě než když hrál tenis každý blbec. Také velký fanda dobrého pití. Pamatuji, když při dožínkách v nedalekých Dubičkách spadl z dvou a půlmetrového pódia, vylezl zpátky nahoru s pomocí muzikantů a pokračoval: "Až na Severní pól šel bych rád, jen kdybys chtěla být ke mně vlídná, čas letí a ty ne a ne se pousmát, tak místo na ten pól půjdu spát." A to je i můj světový názor, jak říkal Ladislav Křiváček v nepřekonatelné inscenaci divadelní hry Veselé windsorské paničky v nastudování divadla E. F. Buriana z roku 1974.

Milan Chladil patří ke skupině lidí, kteří něco uměli, i když se rád občas napil, kdo dnes ne, měl krásné písničky, zanechal spoustu clipů. Když Chladil se Simonovou měli mít 2 vystoupení v našem zaprděném městečku (konec 60 let), učitelský sbor vydal zákaz žákům jít na koncerty, umělci zvučných jmén, udělali gesto, které se cení, pohrozili, že nevystoupí. Po té vystoupili. Nedávno jsem o Chladilovi četl, kdyby předčasně nezemřel, po revoluci by byl úspěšným podnikatelem...