13. komnata

Tři roky po založení barrandovských ateliérů, v roce 1934, se na Žižkově, v rodině holiče a kloboučnice, narodil budoucí kameraman světového jména Miroslav Ondříček. Než se dostal k celovečerním filmům na Barrandově i v Hollywoodu, musel se syn živnostníka vyučit filmovým laborantem, odsloužit pár let v pomocných profesích na Barrandově a ve Zpravodajském filmu, vystudovat FAMU a dvanáct let pracovat jako asistent kamery. Jeho filmy, jež natočil s neméně známým rodákem, režisérem Milošem Formanem, patří do zlatého fondu kinematografie: Lásky jedné plavovlásky; Hoří, má panenko; Vlasy; Amadeus nebo Valmont. Celkem natočil na čtyři desítky filmů, polovinu z nich v zahraničí. Natáčel s předními světovými režiséry, například si ho vybrali britský levicový režisér Lindsay Anderson a za film If (Kdyby) dostali v Cannes Zlatou palmu nebo George Roy Hill (Jatka číslo 5). Spolupracoval se slavnými filmovými hvězdami (Robert de Niro, Meryl Streepová, Tom Hanks). Na rozdíl od Formana nikdy trvale nezůstal v zahraničí, vždy se vracel ke své rodině i k práci na českých filmech. Tehdejší vládnoucí režim mu ale světoběžnictví a úspěch v cizině náležitě ztrpčoval, doma měl v patách tajnou polici, mnohé projekty měl zakázané. Ke spolupráci na filmu Přelet přes kukaččí hnízdo nedostal povolení, nesměl točit s George Roy Hillem ani další, budoucí oscarový film Podraz s Paulem Newmanem a Robertem Redfordem, ani Tři oříšky pro Popelku s Václavem Vorlíčkem, se kterým byli domluveni. Doma natočil s režisérem Krejčíkem úspěšný film Božská Ema a začal točit film Otakara Vávry Temné slunce, adaptaci Čapkova Krakatitu, který však nedokončil. Při simulaci atomové exploze ho zasáhla výbušnina na tváři i rukách. Léčení trvalo delší dobu a dodnes mu zůstaly jizvy. Obrovský tlak a stres, kterému byl vystaven zvláště proto, že odmítal spolupracovat se státní bezpečností, se neprojevil na kvalitě jeho práce, ale stál ho zdraví. Zradilo ho při pražském natáčení velkofilmu Amadeus, kdy prodělal záchvat mrtvice. Se zodpovědností sobě vlastní však roztočený film nevzdal, denně jezdil do nemocnice na kapačky a injekce, nemohl mluvit, své instrukce spolupracovníkům celé tři týdny psal, ale film dokončil. Říká k tomu: „Kdyby mrtvice byla o trochu silnější, Amadea bych nikdy nedotočil. Bylo to štěstí v neštěstí. Asi ten filmařskej Pánbůh nechtěl, aby ti estébáci nade mnou vyhráli.“ Léta náročné kameramanské profese a vzdorování tlaku tajné policie si vybraly daň. Před dvěma lety prodělal těžkou operaci srdce. Stále se ale snaží být aktivní, jezdí na besedy do filmové školy v Písku, která nese jeho jméno. Ve svých 78 letech, po 54 letech u filmu a 40 letech za kamerou říká o svém řemesle, že je sice krásné, ale také fyzicky i psychicky hodně náročné. „Za krásu se platí. Já jí zažil hodně a také jsem za ni dost zaplatil. Jenže proto tu na světě asi jsme, abychom tady odvedli kus pořádné práce.“ zdroj: ČT