Ve filmu sledujeme dvě časové roviny s řadou detailů, jakými byl hřebíček udeřen přímo na hlavičku. Jedna se odehrává v 50. letech poté, co hlavního hrdinu Jana Dítě propustí z vězení, kde strávil skoro celých patnáct roků za to, že po válce přišel díky prodeji známek k velkým penězům. Ale k tomu dojdeme postupně přes předválečnou práci v hospodě nedaleko rajského hampejzu, odkud se přesunul do hotelu Tichota, kam mířili za radovánkami pouze boháči z lepší společnosti. Další cesta nevedla nikam jinam, než do slovutného hotelu Paříž. Důvěrná známost s Němkou byla těsně před válkou nežádoucí, za války výhodná a po válce se Janovi a Líze zloba Čechů vyhnula. Místo toho zapracoval osud, a o něco později také nástup bolševiků.
Tahle „současnější“ časová rovina vlastně pomáhá té starší udržet ucelenější tvar, aby se nejednalo jenom o sled scének, které mají jednoho společného hrdinu. Ale i kdyby nepomáhala, pořád by to samozřejmě nebylo až tolik jako Mr. Bean nebo WTF. Je fakt, že s vyprávěním prostřednictvím voiceoveru se dalo trochu šetřit – navíc není zcela zřejmé, komu to celé vypráví. V několika případech je zopakováno to, co už víme z minulého voiceoveru, nebo co jsme předtím viděli v obraze. Na druhou stranu životní příběh Jana Dítěte uhání kupředu rychlým tempem, takže neuškodí připomenutí, ale hlavně není prostor pro polevení pozornosti či dokonce nudu.
A když to vypadá, že v dané scéně skutečně nemůžeme už spatřit nic objevného, vypointuje všechno Jiří Menzel buď jasným příkladem Janovy vypočítavosti, nebo jeho štěstím v neštěstí … A pochopitelně vkusnou, cudnou a velice citlivě naservírovanou ženskou nahotou (Petra Hřebíčková, Eva Kalcovská, Šárka Petruželová). Zároveň využitím výrazových prostředků Jiří Menzel dokazuje, jak má filmové řemeslo v malíku. A jeho další velkou předností je, že vždycky dokáže najít nejvhodnějšího představitele či nejvhodnější představitelku pro určitou roli. Přitom nemusí jít jenom o české a slovenské herce a herečky.
Obsluhoval jsem anglického krále je film s přesahem a s velkou výpovědní hodnotou. Takový, jakých se u nás za posledních třicet roků zase tolik neurodilo (a předtím taky ne). Přelétavosti a převlíkačů kabátů jsme si kvůli třem režimům užili až dost. Svým způsobem se jedná o Chyť mě, když to dokážeš po česku. A je taky pravda, že i nejbohatší by kolikrát neváhali lézt po čtyřech pro hrst drobných. Díky satirickému podtónu všechno působí velice familiárně a o to víc přinutí k zamyšlení. Nakonec tedy dobře, že film nedělal Karel Kachyňa, Jan Svěrák či Jan Hřebějk, přestože už jezdil po obhlídkách. Dobře, že se ho ujal Jiří Menzel, byť se to neobešlo bez sešvihání producenta a dalších složitostí. Vzniklo ovšem úžasně lyricko-epické dílo, které jenom potvrzuje režisérovu výjimečnost.
FOTO: Bioscop