Vynikající česká herečka, dcera
FDb: Dnes tu představujete knihu Cizinka od Diany Gabaldon. Co vás na ní nejvíce zaujalo?
Simona Stašová: Víte, já moc reklamy nedělám, ale když mě oslovilo knihkupectví Knihy Dobrovský, tak jsem si řekla: „Pozor, tohle je velká příležitost.“ Dneska vychází spousta knih a je důležité umět si v tom množství vybrat. A oni mě teď zásobují opravdovými skvosty. Právě teď se nacházím ve fázi, kdy už se tolik textů neučím, protože si pečlivě mezi nabídkami vybírám, a tak jsem zase s chutí přešla do čtení knížek. Hlavně románů, ale i literatury faktu a řeknu vám, že je to vášeň! Dopřávám si ten svět fantazie a klidu v duši. Takzvaně jsem se do toho teď „obula“. Přečetla jsem hodně knih. Dnes jsme tady v knihkupectví kvůli Cizince od Diany Gabaldon. Cizinku můžu doporučit všem, kdo máte rádi historické romány, inteligentní hlavní hrdinky a neodolatelné mužské postavy. Je to takový lechtivý příběh pro ženy a ještě se navíc dozvíte něco o osmnáctém století. Ovšem i další skvosty musíte číst. Například: Anthony Doerr ‚Jsou světla, která nevidíme‘ nebo Paula Hawkins ‚Dívka ve vlaku‘ či Donna Tarttová ‚Stehlík‘ nebo ještě Imre Kertész ‚Člověk bez osudu‘. A mohla bych jmenovat dál a dál … A řeknu vám, že je pro mě potěšením udělat Knihám Dobrovský reklamu. Jsem jim opravdu vděčná za fantastické zážitky ze čtení.
FDb: Myslíte, že je Cizinka vhodná na zfilmování?
Simona Stašová: Pozor, vždyť ona už běží a je to prý moc pěkný seriál (shodou okolností 4. května vychází na DVD – pozn. aut.). A teď už vychází knižně další díl, který je situovaný do Paříže a je možné, že to zase zfilmují. Cizinka už má své čtenáře i diváky.
FDb: Říkala jste, že Cizinka se odehrává v 18. století. Čistě teoreticky, kdyby někdo vymyslel stroj času, chtěla byste se podívat právě do tohoto období?
Simona Stašová: Strašně! Ale ne na dlouho (smích). Ono to je nebezpečné.
FDb: Tak třeba jenom na den?
Simona Stašová: No, tak den by byl dobrý, ale brala bych i týden. Ale zase bych se chtěla vrátit zpátky. Protože když si to tak vezmete, tak v tom 18. století to například hygienicky nebylo úplně ono. Omrkla bych to tam, něco bych si s chutí prožila, a pak zase zpátky k těm vymoženostem, které máme teď. Ale víte, co mě napadlo? Chtěla bych se každých sto let probudit na čtyřiadvacet hodin a podívat se, jak ten svět vypadá. Nebylo by špatný udělat takovou dohodu „tam nahoře“ ve stylu: během dalších tisíci let mě po každých sto letech probuďte, pokaždé na jeden den, já se mrknu, jak se ten svět změnil, jak funguje, a zase usnu. Ovšem otázka je, zda bych se jednou neprobudila a tady už nebyli jenom samí mloci. (smích)
FDb: I to je možné. V jakých divadlech vás tedy teď můžeme vidět?
Simona Stašová: Jednak v mém mateřském Divadle ABC a v divadle Bez zábradlí Karla Heřmánka. Na repertoáru mám šest komedií a v těchto dvou divadlech se mi moc dobře hraje.
FDb: Vy jste někde říkala, že na divadle si můžete dovolit ukázat emoce, které by se v normálním životě ukazovat neměly. Dovedete si představit, co byste asi dělala, kdybyste nebyla herečka?
Simona Stašová: Nebýt mojí mámy, tak bych asi opravdu herečka nikdy nebyla. Mně by to nejspíš nikdy nenapadlo. Já nevím, jestli mám duši herečky. Všechno hodně prožívám a tím pádem mě to stojí hodně sil a energie. A u tragičtějších rolí i duševní pohody, což si zase doma kompenzuju dobrými knížkami. Věřte, že kdybych se nenarodila Jiřince a neměla jí celý život před sebou a nevyrůstala v tomhle prostředí, tak jsem pravděpodobně něčím jiným. Táta je geofyzik, seismik … Nerozumím všemu, co mi vykládá, ale baví mě ho poslouchat, baví mě, když povídá o vesmíru, o astrofyzice … Zkrátka o své práci, takže ví Bůh, co by ze mě bylo.
FDb: Možná byste pracovala třeba v planetáriu …
Simona Stašová: Možná. To by nebylo marný, to by se mi líbilo. Nebo bych byla dramaturgem a čtení scénářů by byla moje náplň života, to by mě dost bavilo. Já vlastně pořád ležím v nějakých scénářích a nejen těch, co jsou mi nabízené, ale sama si je nacházím, především pro divadlo. Proto všechny hry, které hraju, miluju, a sama jsem si je našla a už při čtení jsem věděla, že je to bomba. To je taky vášeň číst scénář, ve kterém cítím to propojení humoru a hloubky. To je přesně to, co hledám. Srandu a dojetí a myšlenky a skvělé dialogy a silný příběh. Jo, není to lehké takovou hru najít, ale najde se a já je mám!
FDb: Už jste se o tom zmínila. Vaše máma je samozřejmě legendární česká herečka Jiřina Bohdalová. Já jsem se s ní setkal jednou na tiskovce k filmu Vrásky z lásky, kde byl ještě pan Brzobohatý …
Simona Stašová: No jo, to byla její životní láska. Byl to moc fajn chlap. Je pěkné, že si ještě těsně před odchodem ‚tam nahoru‘ chtěl Radek s mámou zahrát. Stačil to. Oni oba si tím vlastně řekli: „Prožili jsme spolu krásných sedmnáct let. Díky za ně a bylo to fajn!“ Půl roku na to zemřel. Ten film se povedl, tak jako všechny filmy, které spolu oni dva natočili – Ucho, Pěnička a Paraplíčko, Dáma na kolejích, Kat nepočká a další …. Radka Brzobohatého jsem měla moc ráda. Za těch sedmnáct roků, co s námi byl, od mých devíti do šestadvaceti, mě hodně ovlivnil. On mě přivedl k četbě. Díky mu za to.
FDb: Takže vás vaše máma brala na natáčení a do divadla už jako malou?
Simona Stašová: Já můžu poslepu projít celé divadlo ABC, kde byla máma v angažmá u pana Jana Wericha a mě tam brala sebou. Teď tam hraju sama už dvacet šest let, a právě proto to tam tak moc miluju. V divadle ABC na mě dýchá něco velmi známého a mám v tom divadle jistotu a domov.
FDb: Dávala vám potom nějaké herecké rady?
Simona Stašová: Dovedete si představit ševce, který neřekne, jak se dělají boty svému synovi, který chce být taky švec? To samé kuchař. Taky řekne, jak se vaří guláš a jak se dělají řízky a kdy se co solí. A to samé řekla máma mně. Nebyla to jedna rada. Bylo jich mraky a ještě dnes si od ní nechám poradit.
FDb: A když to vztáhneme na konkrétní projekt. Radila vám ještě i v případě filmu Pelíšky?
Simona Stašová: Dnes už se mnou máma role netvoří, ale jen „docvrnkává“ ten můj hotový tvar. Hlavně v divadle. Na Pelíšky se šla podívat až do kina. Ale do divadla si jí na generálky zvu dodnes a vždycky mi skvěle poradí.
FDb: Pamatujete si váš první natáčecí den?
Simona Stašová: To už si nepamatuju. Ale pamatuju si první roli, kterou jsem hrála na jevišti. Bylo mi šest roků a hrála jsem Amorka. Pan Václav Trégl byl starý Amor, Bůh lásky a změnil se v malého Amorka a to jsem byla já. Bylo to opět v divadle ABC. Takže se nedivte, proč ta láska k tomuto divadlu.
FDb: Průlomová role ve filmu pro vás přišla se zmíněnými Pelíšky. Bylo to pro vás zároveň i nejpohodovější natáčení? Ten film tak totiž působí, že i na place musela být velká pohoda …
Simona Stašová: Ano, bylo to skvělé natáčení, veliká legrace a veliké přátelství. Já jsem tím filmem byla vržená do první ligy a to Honzovi Hřebejkovi nikdy nezapomenu, i kdybychom spolu už nikdy neměli pracovat. To podstatné pro mě už udělal.
FDb: Podruhé vás obsadil do dramatu Musíme si pomáhat. Bylo už na natáčení znát, že ten film má opravdu velké ambice, že by to mohl dotáhnout až k té oscarové nominaci?
Simona Stašová: Nikdy nemůžete počítat s tím, že děláte film, který udělá díru do světa. Jakmile chcete udělat bombu, tak to většinou nedopadne dobře. Stejně tak Pelíšky. Ty se točily, jako kdyby to byl televizní film. Jednoduše, srdcem, s chutí a s radostí. A stejně to bylo i u Musíme si pomáhat, ovšem tam to téma bylo tak závažné, že se nedivím, že to mělo mezinárodní ohlas a byl dokonce nominován na Oscara.
FDb: Víckrát jste spolupracovala nejen s Janem Hřebejkem, ale třeba i s Filipem Renčem. Poprvé na Románu pro ženy. Čím si vás tenhle projekt získal?
Simona Stašová: Hlavně si mě získal Filip Renč. Víte co, Filip je posedlý, bláznivý, kouzelný kluk. A já jsem taky taková. My jsme stejné krevní skupiny. On dává do svého povolání všechno, žije tím, trápí se tím, naplňuje ho to. Co natočil, to nikdy nebyla nuda. Někomu se to mohlo líbit více, někomu méně, ale nikdy neudělal žádný výbuch. A je to moc fajn kluk.
FDb: Hrála jste také ve filmu Lída Baarová. Jak probíhala příprava na roli její matky?
Simona Stašová: Přečetla jsem si šest knih o Lídě Baarové. Od Škvoreckého, Kožíka, Motla … Její sestra Zorka Janů napsala svůj deníček, který jsem taky četla. Podtrhávala jsem si věci, které souvisely s jejich rodinou. A všechno dohromady mi to dalo obrázek o mamince Lídy Baarové, která si svou nenaplněnou kariéru operetní divy vynahrazovala na své dceři Lídě. Matka jí vlastně tlačila před sebou a ve všem podporovala. Bohužel i v tom, aby šla přes mrtvoly a na nic se neohlížela a šla si za svou kariérou, za štěstím, nehledě co se děje kolem. Na tuto povahu dojely obě dvě, i zbytek rodiny. Zaplatily obě velkou daň. Já bohužel nemám pro ně moc pochopení. Ráda jsem matku Lídy hrála, ale ráda jsem jí jako charakter neměla.
FDb: Vaše máma se někdy s Lídou Baarovou setkala?
Simona Stašová: Bohužel ne. Ani s Adinou Mandlouvou se nesetkala. Ale setkala se se Zitou Kabátovou a velmi dobře se znala a dokonce kamarádila s paní Ljubou Hermanovou. A paní Ljuba se znala se všema. Byla o mnoho starší než moje máma a i já měla tu čest se s ní znát.
FDb: Můžeme vás vidět i v televizních filmech a seriálech. Jako herečka rozlišujete, když točíte pro televizi nebo pro kino?
Simona Stašová: Nerozlišuju film nebo televizi, je to kamera a pracuje se prostředky, které kamera unese. Divadlo je naprosto něco jinýho, tam byste s filmovými prostředky neuspěl. Divadlo jsou emoce a energie, film jsou oči a myšlenky. Ovšem jak na divadle, tak před kamerou musí být vše pravdivé, uvěřitelné, přesvědčivé. Jednou za rok si ráda natočím pěkný film, nebo televizi. Jediné, čemu se zatím úspěšně vyhýbám, jsou ty dlouhé seriály. Já bych to ani neuměla. Potřebuju čas a neumím pracovat tak rychle. Taky potřebuju vědět, jak ta moje figura končí, abych z toho konce mohla jít na začátek. A to bohužel u nekonečného seriálu požadovat nemůžete a vlastně ani nevíte, co se z té vaší figury jednou vyvrbí. Tak to není nic pro mě. Ale znáte to rčení: „Nikdy neříkej nikdy!“ A taky: „Odříkaného chleba, největší krajíc.“
FDb: Tradiční otázka na závěr – kdy vás budeme moci vidět v dalším filmu?
Simona Stašová: V létě budu natáčet film. Jde o příběh z 50. let minulého století, kdy byla v Řecku občanská válka a do Československa se přistěhovala spousta Řeků, kteří milovali komunisty a utekli před těmi kapitalisty. Protože si mysleli, že tady je ten ráj. A teď zjistí, jaký ráj to tady je, a chtějí zase zpátky, v čemž jim pomáháme Mirek Donutil a já. A hlavního Řeka bude hrát Ondra Vetchý. Moc se na tuhle komedii těším. A hlavně na ty dva kluky, se kterými moc ráda hraju.
FDb: Čeká vás v létě ještě něco dalšího?
Simona Stašová: Přislíbila jsem, že odehraju v červenci a srpnu dvacet představení na Letní scéně divadla Ungelt. A řeknu vám, že pod širákem strašně ráda hraju. Všude to voní, dobře se dýchá, diváci si můžou vzít vínko do hlediště … Začínáme od 20.00, ještě za světla a pomalu se stmívá. Hrajeme v zahradě na Novém světě a je to pro nás herce i pro diváky zážitek. Odehraju tam čtyři ze svých komedií, takže nebudu sama. Bude tam se mnou Petr Nárožný nebo Sváťa Skopal nebo Olda Vízner a spousta mých milých kolegů a kolegyň. Podle toho, kterou komedii budu zrovna hrát. Přijďte se podívat.
Na úplný závěr několik knižních tipů od Simony Stašové. Tak, jak procházela knihkupectvím a brala si knihy do ruky:
FDb: Kolik knih tak přečtete za měsíc?
Simona Stašová: Teď hodně. Knihy jsou svět, který si člověk vybuduje sám v sobě. Když se díváte na film podle knižní předlohy, tak oni vám už předžvýkávají to, jak oni to předčetli, zatímco když si čtete knihu, tak si sami v hlavě natočíte svůj vlastní film. Proto já strašně ráda čtu nejdříve knížku, a pak se jdu podívat, jak mi ten můj film natočili. Většinou mám já ten film v hlavě na Oscara.
FDb: Když tak hodně čtete, chystáte se v budoucnu sama napsat nějakou knihu?
Simona Stašová: Ne, zatím ne. Vyšly o mně dvě knížky, které jsem neautorizovala, ale mně to nevadí. Je zajímavé, že pán, který mě nezná, píše o mně knížku. Dokonce dvě. A to znamená, že musí věřit, že na mně vydělá, jinak by se mu nevyplatilo dávat do nákladu peníze. A to je určitá pocta. Ale paměti to nejsou. Až já budu mít potřebu se vyjádřit, tak to udělám. Zatím určitě ne, mám ještě hodně času a ještě chci žít a vstřebávat svět.
DÍVKA VE VLAKU od Pauly Hawkinsové
Kniha roku 2015. Když jsem četla Dívku ve vlaku, tak jsem si říkala: „Tohle bych chtěla hrát, to by bylo senzační, to by byl krásný film!“ Bohužel měla by to být taková pětatřicítka, to už teda nedám. Ale představte si, že jsem se dnes dozvěděla, že Američani to právě natáčejí a já se jim vůbec nedivím. Jestli to natočí tak, jak to mám já v hlavě, tak dostanou Oscara. (O Dívce ve vlaku jsme psali v tomto článku a hlavní roli ztvární třiatřicetiletá Emily Blunt – pozn. aut.).
DOKONALÝ CIZINEC od Renee Knightové
Je krásné, že se na obalu píše „Nutnost pro fanoušky Zmizelé a Dívky ve vlaku.“ Zmizelou od Gillian Flynnové si právě odnáším domů, tak už se na ni těším.
JSOU SVĚTLA, KTERÁ NEVIDÍME od Anthonyho Doerra
To je napsané z pohledu malého kluka. A to já mám strašně ráda, když je to z pohledu malého dítěte, protože děti to vykreslí úplně jinak. Ten svět, který ještě neobjevily a teprve ho objevují. A vy už ho sice objevený máte, ale je nádherné ho objevovat přes děti znovu. Jsou světla, která nevidíme, to se musí přečíst! V roce 2015 dostal autor Anthony Doerr Pulitzerovu cenu! Musím říct, že i tento film mám v hlavě na Oscara.
ZEĎ VZPOMÍNEK od stejného autora Anthonyho Doerra
To si taky nesu domů, tuším, že to bude bomba.
DOBA Z DRUHÉ RUKY (s podtitulem KONEC RUDÉHO ČLOVĚKA) od Světlany Alexijevičové
Jestli chcete nahlédnout do ruské duše a zjistit, proč jsou Rusové takoví, jací jsou, tak to zjistíte z této knihy. Neskutečně poutavé příběhy lidí. Autorka po poslední ruské revoluci napsala vzpomínky lidí, kteří vzpomínají na tu dobu minulou. Chodila s diktafonem a zaznamenávala autentické vyprávění. Musíte přečíst, těžko se o tom mluví.
TOMÁŠ BAŤA ZBLÍZKA od Pavla Hajného
To si teď chci také přečíst, protože to mě zajímá. O Tomášovi Baťovi vím jen to nejznámější, tak trochu povšechně, ráda se do toho ponořím.
KAVÁRNIČKA V KÁBULU od Deborah Rodriguezové
Jo! To je moc dobrá knížka. Skvělý pravdivý příběh jedné rodiny. Nebudete mi nadávat, když po ní sáhnete. A je to v dnešní době velmi potřebné čtení.
Takže, pěkné počteníčko vám ze srdce přeje Simona Stašová
