Každý člověk má nějakou zálibu. Někdo skáče padákem, někdo rád potápění, někdo vyrábí zvířátka z kaštanů. První koníček vyžaduje určitě odvahu, druhý výdrž a třetí trpělivost. Tohle všechno dohromady platí pro provazochodectví – činnost, která u Francouze Philippe Petita přerostla v první polovině 70. let minulého století ze záliby v posedlost. Kdekoliv našel dva styčné body, okamžitě mezi ně musel natáhnout své lano. Ať už se jednalo o dva stromy na jedné z pařížských uliček, jiné dva stromy nad rybníkem na francouzském venkově či věže katedrály Notre Dame. Když ale v novinách našel obrázek dvou na Manhattanu stojících mrakodrapů o výšce 412 metrů, rozhodl se, že právě v této závratné výšce prostě stůj co stůj musí na svém laně přejít oněch cca 50 metrů, které dělí nejbližší roh jedné od nejbližšího rohu té druhé. 

„Po povrchu Měsíce se prošlo dvanáct lidí. Nezměrnou prázdnotu mezi věžemi Světového obchodního centra ale přešel jen jediný člověk a nikdy ho už žádný nebude následovat.“ Tato slova z distribučních materiálů dávala tušit, že Muž na laně bude výjimečnou podívanou. Film, jehož originální název zní The Walk, u nás poběží pod stejným názvem jako dokument z roku 2008 pojednávající o tom samém úžasném kousku. Hraný počin, jenž právě zamířil do kin, je však mnohem, mnohem působivější, byť oproti tomu dokumentárnímu zamlčuje dvě celkem podstatné věci (na druhou stranu bych se nedivil, kdyby šlo o dramaturgický záměr – z tohoto hlediska má totiž scénář pro méně zainteresované v této „kauze“ schovaných více překvapení).

V první řadě jde o způsob, jakým je Muž na laně vyprávěn. Ani si nedovedete představit, jakou radost divákovi udělá fakt, že se Robert Zemeckis po seriózních dramatech a performance capture experimentech znovu vrátil k hravé, odlehčené, ale přitom stále napínavé formě. Tedy k „oboru“, ve kterém si je očividně nejjistější. Čeho se už ale nejspíše nikdy nezbaví, je skutečnost, že dost (některá více, jiná méně) těchto jeho děl zavání kýčem, ačkoliv tady se naštěstí k tomuto svému svébytnému rukopisu (který pozoruhodně stejně zajistil mnohým jeho filmům kultovní status) uchyluje jen minimálně, zhruba ve třech, i když výraznějších případech.

Celý příběh vypráví sám Philippe Petit, jehož skvěle ztvárnil Joseph Gordon-Levitt. Jeho Philippe Petit vlastně není tomu skutečnému příliš podobný, působí sympatičtějším dojmem a v něčem se možná chová spíše jako typický filmový hrdina, aby mu diváci mohli snáze držet palce. Přesto si troufám tvrdit, že čtyřiatřicetiletý herec dokázal precizně vystihnout povahu a charakter skutečného Philippe Petita, jehož asi nejlépe vystihuje replika „It’s impossible, but I’ll do it. (Sice je to nemožné, ale stejně to udělám.)“, a který k tomu nevšednímu úkonu tenkrát ani nepotřeboval žádné ‚proč?‘ (proč vlastně potřebuju mezi těma stavbama přejít?). Navíc francouzský přízvuk, s jakým „Jo-Go“ mluví, není směšný, jak tomu mnohdy v podobných momentech bývá, ale přirozený.

Během rekapitulace toho všeho stojí hlavní postava příznačně na samém vrcholu nedaleké Sochy svobody (nejen proto, že tato památka pochází také z Francie), kam je pochopitelně běžným návštěvníkům vstup zakázán. Postupně nám poodhalí své provazochodecké začátky pod vedením Papa Rudyho (Ben Kingsley, v jehož jedné scéně dokonce zazní čeština! – jak milé slyšet ji v hollywoodském bijáku, zvláště pak takovémto), zavzpomíná na důležité setkání s dívkou jménem Annie (Charlotte Le Bon, jež vypadá, jako kdyby spolu Winona Ryder a Paz Vega měly dítě - což samozřejmě není výtka!), přiblíží nám trénink, který předcházel největšímu a nejpamátnějšímu vystoupení jeho života …

A samozřejmě vcelku detailně rozebere ostatní přípravu typu převlékání se za dělníka či novináře, obhlížení věží, shánění všeho potřebného a sestavování týmu, neboť ve dvou by sotva šlo takto troufalý čin realizovat. Nutno dodat, že vzhledem k tomu, že se členy stali také věčný, nepolepšitelný hulič nebo člověk trpící akrofobií (strach z výšek), se v podstatě dá považovat za zázrak, že se mu nakonec podařilo tenhle smělý a rozhodně nevídaný i neslýchaný plán realizovat. Navíc s vědomím, že policii a dalším autoritám se určitě nebude líbit, že se někdo pohybuje tam, kde by měli létat jenom ti rackové.

Díky Muži na laně před námi ožije New York 70. let minulého století v celé své kráse. Dechberoucí, fotorealistické vizuální efekty by se klidně daly považovat za Zemeckisův trademark, jelikož na nich prakticky postavil celou svoji kariéru. Kamera prolétávající nad Philippeovou hlavou nebo pohled přímo z jeho perspektivy proto může být pro někoho, kdo raději stojí nohama na pevné zemi, poměrně nepříjemný. (Nemůže být pochyb, že se jednalo o tvůrčí záměr, protože v Muži na laně fungují všechny scény přesně tak, jak mají, tudíž v divácích vyvolávají přesně takové emoce, jaké vyvolat měly.) V takovém případě se doporučuje vcítit se do kůže hlavního hrdiny, pro kterého jsou tady kvůli předchozím zkušenostem metry de facto jako centimetry, takže si na laně klidně dovolí lehnout si či zasalutovat. A pak tu máme ještě druhou věc, a sice, že Muž na laně představuje natolik silný a působivý zážitek, že bych se nedivil, kdyby měl tu moc vás takové fóbie zbavit. Na základě přesvědčení, že vy sami můžete při dobré vůli dokázat takto velké věci.

Muž na laně je film, který vás přinutí přemýšlet nad spoustou věcí. Nad osobností Philippa Petita, nad uměním provazochodectví, nad tím, že mnozí chodci a řidiči, kteří tenkrát toho 7. srpna 1974 zrovna procházeli či projížděli okolo WTC ani nepohlédli vzhůru, protože netušili, že se nad jejich hlavami odehrává něco naprosto mimořádného a jedinečného. Určitě se zamyslíte i nad padlými dvojčaty, kterým film rovněž od srdce vzdává holt. A třeba vás napadne, že když může troufalý „žabožrout“ naplnout lano v takové výšce mezi dvěma střeženými budovami, které jsou plné lidí, a dobrých 45 minut po něm přecházet, pak je asi možné už úplně všechno. V neposlední řadě by nepochybně měli tvůrci radost z toho, že nás přinutili zamyslet se nad sebou samotnými. Muže na laně se určitě bohatě vyplatí vidět v IMAXu, byť ono 3D provedení má svůj význam právě jen během té doby, kdy se vznášíme nad onou „propastí“. Jinak se ale na závěr musí ještě jednou zdůraznit, že se jedná o film, který nepochybně stojí za zhlédnutí, protože je hravý, optimistický a inspirující. Hlavně inspirující.

FOTO: Falcon