Ve Vybíjené se ocitáme na strazu zřejmě nějakého zvláštního ústavu. Právě je tomu pětadvacet let, co chovanci absolventi odmaturovali, nicméně minimálně tři z nich – Jeff, Skippy a Tom – jako by se s tím stále nemohli smířit a nadále zůstávají uvězněni někdy v minulém století, na čemž má jistě nemalou zásluhu i fakt, že až na drobné intermezzo sdílejí společný příbytek. Na srazu se odehraje spousta věcí. Některé budou čerstvé, jiné po letech vyplují na povrch a za dalšími bude třeba vrátit se do doby studia, protože kdybychom to neudělali, nebyla by z Vybíjené taková upatlaná slátanina!!!

Obyčejně si nechávám zmínku o bonusové sekci na DVD či Blu-ray disku až na samotný závěr, nicméně tentokrát musím udělat pravý opak. V rámci osmnácitminutového filmu o filmu se totiž odehraje jedna setsakramentsky zajímavá věc. Tedy kromě toho, že se z něj dá vysledovat, že natáčení (na rozdíl od výsledného filmu) mohlo být celkem zábavné. Na začátku těchto záběrů ze zákulisí totiž režisér Petr Nikolaev pálí několik obrazů ze scénáře, což by vysvětlovalo, proč má divák poměrně často pocit, že na chvilku udřímnul a přišel o něco důležitého, kvůli čemuž teď věci nedávají tak docela smysl.

A to je přitom vždycky všechno doslovně řečeno. Režisér Petr Nikolaev byl v podstatě kvůli scénáři nucen naprosto rezignovat na vyprávění obrazem, tudíž se dá tvrdit, že oproti své předchozí tvorbě (vlastně včetně svého úplně prvního režijního počinu Báječná léta pod psa, který je též adaptací Vieweghovy knihy) musel změnit svůj styl na takový, jaký mu rozhodně nesedí. Stejně tak kameraman David Ployhar musel po úvodním dlouhém a technicky naprosto dokonalém záběru přehodnotit svůj přístup, protože tady skutečně nejde o to, co kdo udělá, ale co kdo říká/plácá.

I proto působí Vybíjená dojmem, že si nejen režisér, ale skoro všichni další zúčastnění byli vědomí toho, že se pouštějí do látky, která jim je naprosto cizí, kvůli čemuž se snažili, aby z té hospody u vody a dalších míst mohli co nejdříve vypadnout, neboť strávit delší dobu s těmito víceméně dekadentními figurkami by se nemuselo vyplatit. Tudíž si nevšimli jedné nesmírně podstatné chyby, týkající se vlastně až symbolické (na symbolismus dojde ještě v jedné scéně, přičemž si nikdo neuvědomil, že s tímhle směrem či hnutím se musí nakládat opatrně, neboť výsledek pak může býti často nežádoucím) brašny profesora Varteckého.

Není se tedy čemu divit, že herci a herečky v tomhle filmu v podstatě nehrají – jenom v něm jsou. To vzhledem k v předchozím odstavci uvedenému není výtka, nýbrž potvrzení. Výjimku tvoří snad jen Simona Babčáková, která si neváhá udělat legraci sama ze sebe. I její postavy se ale týká nesmírně důležitá skutečnost, že mladší verze vůbec vzhledově neodpovídá té starší. Pro vysvětlení si uvedeme jediný příklad, který z tohoto pohledu ještě funguje. A sice, že se teoreticky dá uvěřit tomu, že Simona Krainová vypadala před pětadvaceti lety jako Linda Bartošová. Ve všech ostatních případech se tomu prostě věřit nedá, čímž film dostává vůbec nejzásadnější trhlinu, jelikož se nelze zbavit dojmu, že tu sice máme dvě dějové linie (ono jich je ve finále vlastně více, ale tyhle dvě jsou nejvýraznější), avšak v každé sledujeme jiné postavy, třebaže tvůrci nám celou dobu tvrdí něco jiného.

Fyzická podobnost tu žádná není, nicméně se musí uznat, že jako hovada se chovají všichni! Ti mladší krutě ponižují dvě spolužačky jenom proto, že zrovna nevypadají jako MISS UNIVERSE, zatímco ti starší mají potřebu neustále řešit absolutně bezpředmětné drby a nesmysly ve stylu „kde, kdo, s kým, proč a za kolik?“. „Jak mohl žít s tím, že v tobě nedokáže takovou touhu vzbudit?“ nebo „A nechceš se s náma aspoň vysprchovat?“. Absolutní vrchol, po kterém chybí už jen kousek ke zmáčknutí tlačítka „STOP“ na ovladači nastává v momentě, kdy se student bývalého třídního učitele zeptá, jestli tenkrát spal s jeho spolužačkou! Schválně mu položte stejnou otázku na vašem příštím srazu a dejte vědět, jak zareaguje.

Vybíjená (film se měl možná spíše jmenovat Ubíjená) chce být jakousi hlubokomyslnou sondou do mezilidských/partnerských vztahů, ale protože se ledacos zvrtlo, proměnila se jen v nechtěnou parodii na toto téma, která se utápí ve své vlastní bizarnosti, hlouposti a nereálnosti. To znamená, že se celkem často zasmějeme tam, kde jsme se zrovna smát neměli. Jaké z ní tedy plynou ponaučení? Pro muže snad poslouží jakožto memento v tom smyslu, aby se nikdy nesnížili na bídnou úroveň Jeffa, Skippiho a Toma, zatímco ženám chce „moudře“ radit, aby nebyly ošklivé. Ale pokud možno ani příliš krásné, protože krásky to taky nemají jednoduché. Woody Harrelson musel být na březnové premiéře Vybíjené v Londýně asi dost šokován tím, co že za podívanou dokáže také vyprodukovat země, odkud pochází filmař kalibru Miloše Formana. Tenhle biják měl určitě větší potenciál (snad i kvůli obsazení tria Suchánek-Genzer-Sokol), ale když takhle člověk po letech vidí Lukáše Vaculíka a Simonu Krainovou ve stejných záběrech, docela jej zamrzí, že si opětovné shledání před kamerou nenechali kupříkladu až pro třetího Kamaráda do deště, o jehož natočení se poměrně nedávno celkem hlasitě uvažovalo.

FOTO: Falcon