Výstava nazvaná Večerníček slaví 50 let je určena všem dětem a všem těm, kteří někdy byli dětmi. Zní to možná trochu jako fráze, nicméně tentokrát opravdu velice trefně vystihuje skutečnost. Prostory Musea Kampa a Valdštejnské jízdárny přitom nabízejí něco trochu jiného. První jmenované místo na břehu Vltavy v centru Prahy mezi Karlovým mostem a mostem Legií představuje, řekl bych, skromnější a dospělejší část. Ačkoliv i tady mohou děti sledovat na televizi pohádky nebo si složit proslulou Večerníčkovu čepici. Jedné ze dvou výstavních místností dominuje pořadí padesáti nejoblíbenějších večerníčků podle hlasování diváků, ovšem nechybí tu ani taková rarita, jakou v dnešní digitální době reprezentuje střihačský stůl. Jen o kousek dál si můžeme rozšířit obzory o tom, jak takový animovaný příběh na dobrou noc vlastně vznikal. Druhá místnost uvádí na jedné ze stěn přehled velké spousty lidí, kteří se na tvorbě večerníčků podíleli, přičemž o těch největších z největších (Karel Zeman, Jiří Trnka, Jiří Brdečka, Václav Čtvrtek, Radek Pilař, Hermína Týrlová, …) se dozvíme podrobnější informace. Zároveň tu čeká na prohlédnutí hodně zajímavých obrázků.

Druhé jmenované místo, nacházející se jen kousíček od Pražského Hradu, jest prostornější a jakožto návštěvníci tu máme vzhledem k připraveným dekoracím jedinečnou příležitost se takřka přenést do světa Macha a Šebestové či loupežníka Rumcajse. To nejlepší se však před námi rozprostře poté, co vyjdeme po schodech nahoru. Dostaneme se totiž do věrně vyvedeného Krakonošova království, kde vskutku pomalu čekáme, že se odněkud vyvalí Trautenberk nebo že se objeví Anče, Kuba, případně hajnej. Nakonec se tak docela nedostaví, ovšem Krakonoš tady na svoje hory shlíží. A stojí přitom přesně tam, kde stával vždycky v závěru Krkonošských pohádek, které tu jsou promítány pěkně jedna za druhou. I proto se rozhodně doporučuje vyčlenit si na návštěvu celé výstavy minimálně tak hodinu a půl. Protože by byla určitě škoda nezastavit se u dalších exponátů, které nám připomenou postavičky, na něž jsme možná už zapomněli. Sice se (vcelku logicky) nemohlo dostat na všechny, protože česká večerníčkovská tradice je přebohatá (nejvíce zamrzela skoro úplná absence Kuby a Stáziny – asi proto, že by tady ta voda, která nakonec steče dolů, neměla kam či spíše do čeho stéci), ale ve finále to nic nemění na tom, že výstava Večerníček slaví 50 let patří k velmi příjemným zážitkům.