Jenom abychom si rozuměli – nikoliv kultovní ve stylu Kriminálu, Tacha či Bezstarostné jízdy. Kdepak, jedná se o ten druh filmu, který více ocení ledasčemu otevření filmoví fajnšmekři, jelikož Burácení se pohybuje na zcela opačném pólu, než v předchozí větě uvedená díla. Ano, opět tu máme jeden z těch počinů, které jsou (v mnoha ohledech) tak nepovedené, až jsou vlastně dobré. Srovnávat jej s tvorbou Eda Wooda, Uweho Bolla či Ulliho Lommela by bylo sice nespravedlivé, ale ani tady by se vytříbeného filmařského řemesla jeden nedořezal. Jak vidno, pouze nekonečné nadšení pro věc zkrátka nestačí.

Takže: zjistili jsme, že hlavní hrdina Adam Verner býval sochař, jenže pak se stal ztělesněním spravedlnosti, za což si odseděl nějakých osm let. A neměl to jednoduché, jelikož šéf věznice (výborný Oldřich Navrátil) si na něj kvůli traumatům z mládí neférově zasednul. Na jakémsi srazu motorkářů, kde se pochopitelně i závodí, zjistí, že jeho přítelkyně Valerie (Vica Kerekes), kterou si měl brát a kvůli které také (nechtěně) zabíjel, ve skutečnosti zmizela do té nejvíc nejzapadlejší pr…., resp. do jedné neznámé obce kdesi na východě od našich hranic. A právě tam se taky vydá!

Až do této cesty tam a zase zpátky se přitom Burácení nejeví úplně marně. Zjistíme, že na Adama možná někdo nastražil nějaký podraz, podíváme se do striptýzového klubu, prohlédneme si kamarádčiny přednosti, a čekáme, jak se to všechno vyvine. Zároveň nás také nechtěně pobaví zcela seriózně míněné momenty, jako když hlavního hrdinu přepadne nostalgie (nebo co), když pak edukačně promlouvá ke kamarádčině (Jana Kolesárová) synovi, o němž jeho matka hned v zápětí začne sama mluvit, načež jí osm roků zavřený týpek (stále se samozřejmě bavíme o hlavním hrdinovi) zasype ušlechtilými radami, jež se o chviličku později dotknou i synkova otce – Podhůrského! Přitom ona jenom podle všeho chtěla zabrnkat na jeho city a využít své ženské zranitelnosti, aby se s ní (znovu) vyspal. Jenže on místo toho zůstane u otevřeného okna, což z něj tedy rozhodně většího klaďase neudělá! Kór když je kamarádka pořád celkem kočka.

I nadále Adam nezapomíná konat dobro a domlouvat všem, kteří podle něj domluvit potřebují. Jako třeba právě ten Podhůrský, přičemž se mezi nimi situace poněkud vyostří a vypadá to, že všechno bude ještě dohráno – když ne hned, tak někdy potom. Nakonec bude s hlavním hrdinou dohrávat někdo jiný a někde docela jinde. Dočkáme se tedy parádní akční scény, ve které už pomalu můžeme mluvit o hlavním hrdinovi jako o nástupci Stevena Seagala (pochopitelně s nadsázkou, protože Seagal je Seagal, že ano). To už se ovšem ocitáme v pasáži, kde nějaké náhody neexistují a vše je dílem snad nějaké vyšší moci (nikoliv této Vyšší moci) nebo osudu. Jak jinak si lze vysvětlit, že na benzínku přijeli zrovna tenhle otec s tímhle synem a že obsluha hlavního hrdinu ještě počastuje modelem autíčka a toužebně žádá, aby se ještě někdy ukázal?!? Něco takového si někdy nevyslechli ani ti největší westernoví dobráci.

Cestou do té zapadlé prdele … ehm, chtěl jsem napsat do té neznámé obce, se odehraje jakési prazvláštní intermezzo. V hospodě vedené hostinským Kohákem, jenž s oblibou osahává svou kolegyni, vysedává ještě jeden štamgast. Poslouchá se tu česká radiostanice, ale jen dvě osoby mluví česky, tudíž není zřejmé, kdo tu má být domorodec a kdo host. Hostinský Kohák se chová dost jako hovado a kvůli nedobré zvukové stopě (platí i pro některé další scény) by všemu nerozuměl ani pes, ani slon. Venku potom budeme přihlížeti, kterak si starší pán razí za pomoci paní cestu k rozkvětlé větvi, aby si mohl přičichnout, přičemž štamgast mluví (zřejmě o tom starším pánovi) a vrcholně nevhodná hudba (rovněž nefalšovaná Achillova pata několika dalších – a přitom tak důležitých – scén) zní.

Co si o tomto vpravdě mýtickém místě myslet?!? Tak možná by pěkně zapadlo do díla Alejandra Jodorowskiho. Nebo by se mohlo stát jakýmsi středobodem příběhu, kam by lidé přicházeli a zase by odcházeli – takové hezké festivalové artové nic by z toho bylo. Sem tam by se v hospodě pochopitelně semlelo něco hodně bizarního, aby měl film úspěch kupříkladu na TIFFu. Těch bizarností ale přibývá i v Burácení. Vedle replik, které v podstatě čím dál tím více začínají zavánět infantilností, budeme svědky i extrémně lyrické „slučovací“ scény v (téměř) opuštěném divadle, která zase vyznívá úplně, ale úplně dočista jinak, než měla.

I kvůli těmto zjevně přeceněným schopnostem, a asi i kvůli tomu, že tu v menší roli vystupuje Martin Stránský a jiní známí čeští herci (včetně Mikiho Křena, známého z Kanárka a Samotářů) a herečky (Zuzana Bydžovská), jsem si při sledování Burácení několikrát vzpomněl na Intimity, jejíž tvůrci měli také velké plány a myšlenky, které se během realizace jaksi někam vytratily. To skutečné herecké umění přestavitele hlavního hrdiny Tomáše Hajíčka, jakým se mohou pyšnit ti největší z nějvětších, se nikam nevytratilo, protože nikdy neexistovalo. Kupříkladu při dialozích nemáte pocit, že tím, co říká, bezprostředně reaguje na to, co řekl někdo jiný, ale že to odříkává, protože to prostě bylo napsané ve scénáři. Nejlépe si vede ve francouzštině, což je vlastně zvláštní. I svými gesty jakoby vynalezl zbrusu novou hereckou metodu, protože taková, resp. konkrétně takto používáná, jsem snad ještě u žádného jiného herce neviděl. Ale pozor! A tím myslím opravdu dobrý pozor!!! Protože tohle všechno není zamýšleno jako kritika. Jelikož v šoubyznysu se pohybují i takovíto lidé, kteří si stejně dokázali vybudovat velikou kariéru. Osobně se docela těším, až se Tomáš Hajíček objeví v nějakém dalším filmu. Určité charisma nepostrádá (jistě nejen mě trochu připomene Karla Rodena) a dobrosrdečnost se mu dá bez problémů věřit, čili rozhodně má na to stát se lepším - a tím myslím v dobrém slova smyslu lepším - českým Joelem Kinnamanem.

Burácení si v závěru pro diváky a divačky přichystalo ještě jeden rébus, který má podle mého názoru jen dvě řešení (pokud jste film viděli nebo se na něj chystáte podívat na DVD a přijdete na další, určitě dejte vědět. Na začátku uvádí titulek název Burácení, ale na konci je to Navrácení. Takže co – buď tak tvůrci poukazují na pravděpodobný sequel, anebo za tu necelou hodku a půl zapomněli, jak se jejich film jmenuje. Jinak v bonusech na DVD nachází se trailer, bohatá fotogalerie, film o stavbě Zlaťáka (motorky), která ovšem nesehraje až tak podstatnou úlohu, aby si to zasloužila, a k tomu se můžeme podívat na tři předfilmy, které nejsou předfilmy v pravém slova smyslu, jelikož zobrazují události, ke kterým došlo během pobytu hlavního hrdiny ve vězení. A že je to opravdu Hrdina s velkým ‚H‘, o tom už jsme si napsali. Zato jsme si nepsali o kameře, která představuje suverénně největší přednost celého tohoto specifického, ale i tak líbivého díla, ať už se tedy má jmenovat jakkoliv.

FOTO: CinemArt