Všechno to začalo v roce 1946 o nějakých třicet kilometrů jižněji, tedy v obci Mariánské lázně. Až o rok později našel festival útočiště v Karlových Varech. I na něm se však výraznou měrou podepsala nadvláda komunistů a Rusů (dozvíme se, jak se tam vlastně dostali). V 50. letech byl tedy především přehlídkou sovětské kinematografie. Další dekáda přinesla uvolnění, nicméně v letech sedmdesátých rozhodně nebylo, o co stát. Skutečný rozkvět festivalu nastal až po pádu železné opony, resp. konkrétněji v roce 1994, kdy se vyměnilo a ustálilo vedení, a také obroční střídání s moskevským protějšem se stalo minulostí. Brány se otevřely i pro širokou veřejnost a došlo i k dalším zlepšovákům. Tudíž odpovědným osobám nezbylo, než znovu karlovarský svátek filmu zařadit do „áčkové“ kategorie, na což můžeme být všichni hrdí.

To jen tak ve zkratce uvedeno, co se v obdobné zkratce z dokumentu Filmová lázeň dozvíte. Skutečně není možné půl století narvat do devětasedmdesáti minut. Oceňovanému režisérovi Miroslavu Jankovi šlo především o změny spojené se státním zřízením, tudíž z novodobé historie festivalu se nedozvíme skoro nic. Na archivních záběrech tu tedy nechybí některé důležité politické události (revoluce komplet zobrazena s krajně nevhodným hudebním doprovodem!), ovšem největší přednost tohoto dokumentu spočívá v opravdu vzácných archivních záznamech, na kterých můžeme spatřit Claudii Cardinale, Tonyho Curtise, Henryho Fondu, Franka Capru, Oldřicha Nového, Gustava Machatého či Guiliettu Masinu. Právě na těchto unikátních obrazových materiálech měl být v ideálním případě celý dokument postaven. Kór když s některými z nich dělali tehdejší reportéři, včetně Miroslava Horníčka, moderátora pořadu Momenty Filmového festivalu (v podstatě obdoba dnešních Festivalových vteřin s Markem Ebenem) nepochybně exkluzivní, odvážné i rozjařené rozhovory, ze kterých se do finálního sestřihu zjevně dostala jen část.

Filmová lázeň nám také poskytne zajímavý pohled na starosti tehdejších socialistických činovníků, díky čemuž dostaneme několik příležitosti k zasmání. Stejně tak na záběrech s manželkou bývalého ředitele festivalu pana Kachtíka, jíž se ovšem režisér Janek věnuje natolik, že pomalu nevnímáte, o čem se zrovna mluví. To vlastně není zrovna fér ani vůči Evě Zaoralové, jejíž povídání s více i méně odpovědnými lidmi prochází celým dokumentem, který toho určitě mohl prozradit víc, ale i tak se jedná o celkem zajímavé pokoukání. Do kin nakročí 3. července a de facto ještě ten samý týden jej odvysílá i Česká televize. Přibližně ve stejné době by měla vyjít i publikace zmíněné dámy, která téměř dvě dekády zastávala pozici umělecké ředitelky MFFKV. Tam zase není pochyb o tom, že přinese nejenže pozoruhodné, ale snad i obsáhlejší počtení.

FOTO: Aerofilms