Leila Hatami ve filmu Rozchod Nadera a Simin

Jakožto jakýsi dozvuk 4. FESTIVALU ÍRÁNSKÝCH FILMŮ bylo možné minulý týden v pražském kině Světozor zhlédnout zmíněný oscarový počin Asghara Farhadiho, a to, prosím pěkně, právě za osobní účasti Leily Hatami, která následně odpovídala na dotazy diváků. Tato akce mě, bohužel, kvůli jiným závazkům minula. Paní Leila ale už předtím měla na programu workshopy, které byly na Prague Film School otevřené i veřejnosti. A jelikož jsem si před těmi necelými třemi lety, kdy jsem toto výjimečné dílo vidět poprvé, říkal, že by bylo fajn se s ní někdy setkat, vyrazil jsem na „místo činu“.

Po svém příchodu se setkávám se zástupkyní agentury, díky které jsem se o workshopu dozvěděl. Nejnovějšími zprávami mě sice příliš nepotěšila, ale přesto doufám, že bude možné s paní Leilou udělat rozhovor. Chvíli ještě čekáme, a tu najednou ke mně přiběhne zaměstnankyně školy s poněkud nazlobeným výrazem ve tváři. Říká, že osoba, na kterou jsme všichni čekali, už přijela, a jestli chci být přítomen na jejím workshopu, tak mám okamžitě, ale okamžitě následovat studenty, kteří zrovna vcházejí do budovy naproti přes ulici! Činím tedy, jak říká. A pak už přichází jedno překvapení za druhým.

Nejprve mě ohromuje velikost celého objektu a následně i počet studentů. O Prague Film School jsem už pochopitelně několik let věděl, ale vůbec jsem netušil, že sestává z více než jedné budovy a že si ji vybralo na 70 potencionálních filmařů z celého světa. Není divu, že má hned dva ředitele, z nichž jeden vypadá skoro jako Jürgen Prochnow, a ten druhý mi řekl, že jsou tu lidé z jihovýchodní Asie, Chorvatska, Indie, Švédska, Mexika a snad i některých arabských zemí. Pozoruhodné. A přitom je nedaleko se nacházející FAMU ve světě pořád známější.

V nastalém mírném chaosu jsem nepřekvapivě zprvu íránskou hereckou hvězdu přehlédnul, ale záhy jsem ji spatřil, ač se svými cca 165 centimetry dosahuje přibližně stejné výšky („nížky“), jako většina ostatních studentů a studentek. Vidět jí byly jen ruce a obličej, jinak byla celá zahalená, jak je zvyklá ze své rodné země. Na hlavě měla, stejně jako v Rozchodu Nadera a Simin hidžáb, jenom trochu jiné barvy, než na obrázku výše. Působila velmi sympatickým dojmem, ovšem to, čím zaujala snad ještě více, mělo teprve přijít.

Devět studentů má nyní pod jejím dohledem za úkol nacvičit „scénku“ na zadaný text. Jsou rozděleni do třech skupin, které vždy tvoří režisér, herec a herečka. Eventuálně, jako ve třetím případě, režisér a dvě herečky. Před paní Leilou budou mít ještě možnost vše opakovat, dokud nebude student režie spokojený. Klasický postup jako při natáčení filmu, kde se pochopitelně také některé záběry a scény „jedou“ několikrát. Kromě mě vše, resp. skoro vše natáčejí ještě dva studenti kamery. V rámci svého vystoupení mohou herci použít i připravené rekvizity, jako třeba konvici s vodou, hrneček či sušenky. Samotný text není nijak složitý. Jedná se o to, že jedna osoba je naštvaná na druhou, protože řekla něco, co neměla, zatímco ta to popírá a té první se až vysmívá.

První tříčlenná skupina byla, řekl bych, nejsehranější a student a studentka si výborně nahrávali. Na film s jejich účastí bych se určitě rád podíval. Druhý režisér nechával svým hercům až příliš mnoho prostoru na improvizaci, tudíž jejich představení bylo poněkud rozhárané. Ve třetí „grupě“ byly ty dvě herečky. Evidentně velmi dobré kamarádky, jejichž výkony byly spíše až na hranici parodie, protože se svým hraním zjevně chtěly především bavit. A to ještě přišel jejich mexický režisér s jedním velmi netradičním postupem, o kterém však nelze říci, že by za trochu jiných okolností nebyl prospěšný. I pomyslel jsem si: „Jo, tohle je něco, co by určitě udělal Iñárritu.“

Následně se vše hodnotilo, přičemž Leila Hatami, jež si po celou dobu poctivě dělala poznámky ve své rodné perštině, pokaždé přišla s velmi pádnými, maximálně prospěšnými a užitečnými argumenty o tom, co by bylo bývalo lepší udělat a jak. Ovšem neopomněla studentky a studenty taky pochválit, neboť i laik musel vidět, že se mezi nimi nachází pár velikých talentů. Ve finále měli přísedící zvolit nejlepší „film“, nejlepšího režiséra, herce a nejlepší herečku (v ten moment někdo ze za mnou sedících vykřiknul ‚Leila Hatami‘, což všechny rozesmálo). Jaká škoda, že na českých filmových školách se podobné akce nedělají častěji, protože právě od takovýchto osobností – ať už zahraničních nebo českých – se přece mohou aspirující filmaři nejvíce naučit. Tak, a teď se dostáváme k méně příjemné pasáži.

Spolu se mnou byl po celou dobu na místě ještě jeden novinář. Jakýsi ignorat z jisté země, se kterou máme na východě společnou hranici. Nejenže vypadal téměř jako Marián Labuda ve Vekslákovi, ale zároveň mi – ač sám kameraman – během třičtvrtěhodinového natáčení (polovina z celkové délky workshopu) snad dvacetkrát vlezl do záběru! V nadpoloviční většině případů mi pak zůstal stát přímo před objektivem! Kdo ví, na co se ptal, ale po rozhovoru s ním paní Leila doslova utíkala z budovy školy. Podařilo se mi ji ještě zastihnout a nahrát si nejkratší rozhovor, jaký jsem kdy dělal (a to nejen v angličtině, která je jedním ze čtyř jazyků, které ovládá):

FDb: Promiňte, mohl bych vás požádat o ještě jeden rozhovor, prosím?
Leila Hatami: Rozhovor? Promiňte, ale už ne.

Takže asi tak :-) . Abych řekl pravdu, dost mě to mrzelo, přestože jsem nebyl první, komu během svého pražského pobytu odmítla dát nebo odsouhlasit rozhovor ke zveřejnění. A že se v některých případech jednalo o pořádně velké instituce! A přitom jsem měl připravené tak pěkné otázky :-) ... Nezbývá tedy než doufat, že k nám ještě někdy zavítá a že budu mít příště z tohoto pohledu více štěstíčka. Samotný workshop byl však na druhou stranu sám o sobě dostatečně silným zážitkem. Ne snad že bych se teď chtěl stát hercem, protože na úroveň Leily Hatami, Peymana Moaadiho, Shahaba Hosseiniho a Sareh Bayat – jejích kolegů a kolegyně z Rozchodu Nadera a Simin – bych se stejně asi nikdy nedostal. Ale alespoň jsem si znovu o něco rozšířil obzory, což jistě platí i pro všechny studenty a studentky Prague Film School. 

FOTO: Artcam