Je polovina června, ale počasí je spíše dubnové (pomineme-li to poměrně velké dusno). Slunce se nad Prahou objeví a záhy zase mizí za mraky, ze kterých se na zem snáší nepříliš vydatný déšť. V takovém (ne)čase se přesto dá dělat spousta věcí. Ovšem co se filmů týče, je určitě lepší se na ně dívat, než je natáčet. Přeci jen zajistit, aby v takovém případě v jednom záběru v rámci jedné scény nepršelo a ve druhém nesvítilo slunce, není nejsnadnější. Přesto se vydávám na Žižkov, kde nedaleko divadla Járy Cimrmana právě vzniká nový český film …

Pravda, příliš toho o něm nevím (tedy o tom filmu, nikoliv tom divadlu). Pouze to, co bylo uvedeno v jedné tiskové zprávě. Má jít o krimi-noirový počin, což zní velmi zajímavě, jelikož takový žánr se u nás obyčejně rozhodně nepěstuje. Daleko zajímavější je ale obsazení, kde nechybí jména jako David Novotný, Stanislav Majer či Kristýna Frejová. Nikdo z nich se však dnešních dotáček nezúčastní. Na place mají být Jan Dolanský a Klára Sedláčková-Oltová. Jméno režiséra Zdeňka Viktory mi nic neříká, ale vypátral jsem, že studoval scenáristiku na FAMU a že je podepsán pod některými těmi současnými televizními seriály, na které se možná s oblibou dívají i někteří z vás.

Jako režisér debutuje, což není překvapivé, jelikož českých tvůrců, kteří během posledních cca tří let vyslali do kin své prvotiny, je nepočítaně. Teď už se ale rychle blížím k místu natáčení a jsem docela zvědavý na velikost štábu. Bude jako ten, který jsem viděl v Chcebuzi, kde oživly Lidice, nebo bude skromný jako ten, který u Belvedéru pracoval na jedné povídce do filmu Praho, má lásko? Druhá varianta je správně – štáb Ralucy je maličký. Dokonce tolik, že jsem neprve váhal, jestli jsem tu správně. Dá se říci, že i řemeslníci vycházející z jednoho z domů v téže ulici se dostavili ve větším počtu.

Přicházím tedy k dodávce, u které jsou všichni (tj. včetně herců) nashromáždění. Zrovna však stojí zády. Zeptám se: „Jsem tu správně na natáčení filmu Raluca?“ a jako první se otáčí Jan Dolanský a překvapivě nejistě říká: „Jo, to asi jo.“ Načež jsem seznámen s milou fotografkou Markétou a panem režisérem, který se mě hned ptá, co budu potřebovat. Říkám, že bych se podíval na to, jak se natáčí některé scény, a poté jej vyzpovídal spolu s herci, bude-li to možné. Dostane se mi kladné odpovědi, ovšem pak už Zdeněk Viktora míří k Janu Dolanskému a Kláře Sedláčkové-Oltové, aby si vysvětlili, čeho bude zapotřebí v následující scéně.

Ještě předtím, než se zapne kamera, se chci vyptat Markéty na pár drobností, jenže v ten moment je požádána, aby se z fotografky proměnila v policistku a šla zastavovat dopravu. A že je, panečku, na této de facto odlehlejší ulici pořádný provoz. Ani není divu, že někteří netrpěliví řidiči troubí jako zběsilí. Pro zvukovou stopu to sice není ideální, ale točí se dál. Právě zvuk bývá u filmu často podceňován, kór když se jedná o nízkorozpočtový biják. Proto mě těší, že zvukař používá od pohledu profi vybavení. A že do toho nějaký trouba zatroubí, přestože byl předtím slušně požádán, aby chviličku vyčkal, snad ve finále nebude až tolik vadit.

I Zdeněk Viktora totiž patří k těm, kterým nestačí daný záběr „sjet“ dvakrát nebo třikrát. Honzu s Klárou nechává vše opakovat i devětkrát. Fascinující na tom ale je, jak se po každém pokynu „akce“ mění Jan Dolanský z Jana Dolanského v soukromého detektiva Filipa Marolda a Klára Sedláčková-Oltová z Kláry Sedláčkové-Oltové ve (zřejmě) podváděnou paní Moučkovou. Takovýto punc profesionality jsem snad ještě nikdy takhle v přímém přenosu neviděl. Na natáčení Lidic mi totiž připadalo, že Karel Roden zůstával pořád v roli. Že prostě byl Františkem Šímou i po pokynu „stop“. Což je samozřejmě také úžasná metoda.

Potichu tedy stojím opodál a pozorně sleduju herce při práci. Repliky neslyším doslova, ale mám takový pocit, že i kdybych je slyšel, stejně bych z toho nebyl příliš moudrý. To neznamená, že by byly nějakým způsobem zarážející nebo tak. Ale přeci jen neznám přesné souvislosti. Místo toho se tedy začnu rozhlížet po ostatních, na kterých je vidět, že je natáčení baví, byť vlastně není jisté, jestli vůbec budou moci jejich snahu a výkony ocenit i filmoví nebo televizní diváci. Jak zjišťuju, distributora ani televizi v zádech tvůrci Ralucy zatím nemají. Maximálně pohodovou a přátelskou atmosféru na place to však v žádném případě narušit nemůže. Takže (nejen) díky známým jménům v obsazení by bylo skutečně velice překvapivé, kdyby k dohodě nedošlo. Film by se tak mohl dostat do kin nejdéle v příštím roce.

Tak, ještě vyzpovídat Kláru, Honzu a Zdeňka, a hurá si pokecat s kamrádkou do poměrně nedaleké trafiky. Cestou si říkám, že tohle by možná mohla být cesta pro český film. Vyhledat tvůrce (nebo je nechat, aby se sami svými již hotovými díly přihlásili), kteří jsou schopní natočit za málo peněz kvalitní dílo. I opravdu nizoučkorozpočtové počiny se přece mohou stát úspěšnými, ba dokonce kultovními. Kupříkladu po světových festivalech kolovalo, koluje a určitě i bude kolovat celkem dost takových. A některé jsou taky díly debutantů. Tak proč by se něco takového nemohlo podařit i Raluce? Věřme, že se film povede!

FOTO: Markéta Kobrsková, Tomáš Kordík