Tak jako v případě DVD recenze na film Kon-Tiki, i tentokrát tu máme více důvodů, proč se právě teď zevrubněji podívat na Coriolana. Zaprvé: tento film měl původně zamířit i do našich kin. Zadruhé: ne náhodou jsem jej zmínil tady. Zatřetí: jedná se o režijní debut Ralpha Fiennese, jehož druhý počin v této pozici s názvem The Invisible Woman u nás bude k vidění za nějaké dva měsíce. Nutno dodat, že Ranulphův bratranec si v obou zároveň zahrál hlavního protagonistu. Začtvrté: v pátý lednový čtvrtek bude ve večerních hodinách (start před osmou) možné ve vybraných kinech zhlédnout přímý přenos hry Coriolanus z londýnského divadla Donmar Warehouse (záznam pak 4. 2.), přičemž v hlavní roli se neobjeví nikdo jiný, než sám Loki, resp. jeho v současnosti velice populární představitel Tom Hiddleston. A zapáté: film je stále možné koupit na DVD.

A protože Coriolanus je jednou z nejméně hraných shakespearových her (což by teoreticky mohlo posloužit jako zašesté) a ani ve škole jste o ní patrně neslyšeli, jistě neuškodí, když si i tentokrát povíme něco o ději. Takže, římský generál Gaius Marcius se stává terčem zloby obyčejných lidí, kteří mu dávají za vinu současné nuzné podmínky ve městě, kam spadá i zavření sýpek s obilím pro armádní účely, jelikož Řím válčí se sousedními Volusky. Tullus Aufidius, velitel jejich armády a Marciův zapřisáhlý nepřítel, se s ním již poněkolikáté střetne při obléhání města Corioles. Tenktorát dojde i na přímý souboj jeden na jednoho, ze kterého zraněného Aufidia odtáhnou jeho vojáci (jeho protivník má však také další šrámy). Marcius tak jako tak město dobije, načež za tento významný čin získá agnomen – Coriolanus. Na naléhání své matky svolí k tomu stát se konzulem. Vzhledem k jeho vojenským úspěchům to znovu vypadá na snadné vítězství, jenže je zrazen a poslán do vyhnanství. I nelení a vydá se ke svému nepříteli, aby společně zaútočili na Řím a jeho nevděčné obyvatelstvo.

Nejen pro Williama Shakespeara, nýbrž i pro ostatní slavné dramatiky a spisovatele platí, že pokud se 
Takže když vidíme obyvatele moderního města, ve kterém nechybí paneláky, luxusní auta či LCD televize, kterak se rozzuřeně shánějí po troše obilí, působí to jaksi kotraproduktivně, až směšně. Kdyby se sháněli kupříkladu po ovoci – pomerančích a tak, bylo by to jistě uvěřitelnější. Z filmu totiž lze vyčíst i kritiku totalitních režimů a diktátorů, ale i vůdců, k nimž se řadil kupříkladu Che Guevara, kterého Aufidius (Gerard Butler) svým projevem a cíli připomíná. Logan také ponechává původní shakespearovskou mluvu, což, a to je zajímavé, fungovalo v případě Romeo a Julie, ale v Coriolanovi toto rozhodnutí spíše podporuje jeho původní divadelní stránku. A to je škoda.

Pod vlivem tohoto přístupu, protože Shekespearův (či De Verův – ne, zůstaneme u Shakespeara) styl psaní dialogů vskutku jedinečný jest, se občas neubrání teatrálním praktikám ani herci. Ostatně ta ústřední pětice ve složení Ralph Fiennes, Vanessa Redgrave, Gerard Butler, Jessica Chastain a Brian Cox má s divadlem bohaté zkušenosti. První, druhá a pátý je mají dokonce nesmírně bohaté. Jakkoliv jsou jejich výkony precizní, nelze se ubránit dojmu, že Fiennes měl spíše vybírat mezi herci, kteří toho v divadelním oboru mají nahráno buď jen velmi, velmi málo, anebo vůbec nic. Jakožto na debutujícím režisérovi je na něm sice znát, že se do té doby pohyboval výhradně před kamerou, nicméně to odhodlání, s jakým se do projektu pustil, je znát snad z každého záběru (mnohé se dokonce vydal natáčet do neklidného Srbska, což ale filmu přidalo na poměrně specifické syrovější atmosféře). Svou vizi tedy nepochybně měl. Nejen co se využívání eufemismů týče. Ale na druhou stranu je otázka, nakolik chtěl právě tímto způsobem snížit rozpočet.

Coriolanus totiž rozhodně není mainstreamový film (proto se těch necelých osm vložených milionů zdaleka nezaplatilo), přestože v něm hrají extrémně známí herci a herečky. Coriolanus nechce, abyste při něm chroupali popcorn a příjemně se bavili. Coriolanus chce, abyste přemýšleli nad tématy, kterými se zaobírá, a která jsou stále aktuální, přestože původní hra vznikla před čtyřmi staletími (pravda, některá z nich najdeme taky ve slavnějších Bardových hrách). Jde tu tedy o touhu po moci (a činy s ní souvisejícími), o rodinné hodnoty, o projev neúcty k lidem, kteří si ji zaslouží, o snadnou manipulaci s davem (nejen sliby v předvolebním období) a o schopnost odpouštět. Jistě by se našla i některá další, nicméně tato vyjmenovaná budou opravdu ta nejhlavnější a tudíž dostačující.