Ten příběh znal na Islandu každý. V roce 1984 se několik rybářů vydalo lovit na širé moře. Na tom by ještě nebylo nic podivného, protože tak každý den činí spousta obyvatel tohoto ostrova s kouzelnou přírodou. Jenže tehdy došlo k zádrhelu a loď se potopila. V ledové vodě, několik kilometrů od pobřeží ostrovů Západních mužů, nebyly jejich vyhlídky zrovna nadějné. Přesto jeden dokázal plavat více než šest hodin a pak ještě přejít přes lávové pole. Stal se celebritou a předmětem zkoumání vědců. A protože mimo Island se o tomto fascinujícím (nad)lidském výkonu prakticky neví, rozhodl se jej Baltasar Kormákur přenést na filmové plátno.

Na jednu stranu by se dalo říci, že úspěšně, protože to málem dotáhl až k oscarové nominaci a stal se rekordmanem v počtu získaných cen Edda (11), což je islandská obdoba Českého lva. Ale na tu druhou to rozhodně šlo natočit mnohem, mnohem, mnohem lépe. Přestože to dopadne relativně dobře, převažuje spíše dekadence nad optimismem. Jako by existovali dva Baltasarové Kormákurové: jeden, který natáčí zábavné hollywoodské akčňáky á la Kontraband nebo 2 zbraně (podle traileru). A pak ten druhý, který produkuje syrová islandská dramata jako Severní blata nebo právě Hluboko. Díla z obou těchto skupin snad ani nemohou být rozdílnější. I když, Islanďané jsou jiné nátury než my, a možná, že jim všechny tyto filmy přijdou stejně zábavné.

Režisér se tentokrát chtěl více než na postavy soustředit na unikátní islandskou přírodu, která je stejně tak fascinující, jako nehostinná. A přesto tu bydlí přes 300 000 lidí plus stovky, možná tisíce přistěhovalců včetně Markéty Irglové. Tento chvályhodný záměr však zůstal jen na půli cesty a je fakt, že těch přírodních záběrů by film snesl o dost více. Ono to vypadá, že si Kormákur udržuje jistý odstup úplně od všeho. Postavy a jejich představitele nevyjímaje. Možná tomu tak bylo i proto, že Ólafur Darri Ólafsson, který hrál hlavní roli, musel sám trávit hodiny ve studeném moři a chodit v podstatě jen nalehko v relativní zimě. Pak se vlastně není čemu divit, že by při režisérově přiblížení kvůli udílení pokynů mohlo dojít na nějaký ten pěstní souboj. Ačkoliv sám Kormákur se prý také několikrát nedoborovolně vykoupal.

Ponuré islandské podnebí a „jednobarevná“ krajina skutečně výrazně ovlivňují atmosféru celého filmu, který mohl být strhující, ale není. I proto, že některé klíčové momenty režisér jednoduše přeskočí a nechává na divácích, aby si je domysleli. Za to podle mého názoru však nemůže ani jeho vypravěčský styl, ani scénář, nýbrž malý rozpočet, i když existují tvůrci, kteří i s takovým dokážou velké věci. Tento mezi ně nepatří. No, možná, kdyby nebyl z USA zvyklý na jiné finanční zázemí ... Ještě jenom drobnou korekci: přeci jen dojde i na vtipné situace, abyste si nemysleli, ale všechny tři si režisér pošetřil do jedné scény, která tak alespoň trochu zpestří tu nevýraznost druhé poloviny filmu.

Hluboko je další z těch počinů, které chtějí vyprávět neobyčejný příběh jednotlivce a demonstrovat na něm sílu lidské vůle. Jenže Baltasar Kormákur není talent formátu Dannyho Boylea, jehož výborně natočených 127 hodin je tím filmem, který zanechá na divácích hlubší dojem. A to nejen díky té úchvatné scéně, začínající když hlavní hrdina potká první lidi. Nicméně se musí nechat, že je jedině dobře, že díky tomuto filmu další diváci poznají příběh Guðlaugura Friðþórssona (abych pravdu řekl, vůbec netuším, jak se to čte). O takto, svým specifickým způsobem, výjimečných jedincích by se totiž určitě vědět mělo. A jak tak učinit lépe, než formou hraného filmu?