V lednu byl uveden legendární Sunset Boulevard, který bych hodnotil 80%. A příští týden tedy vstoupí do kin klasický western Tenkrát na západě, též s remastrovaným obrazem i zvukem. Sergio Leone už v tu dobu měl za sebou úspěšnou dolarovou trilogii, díky které se na žádost studia do 19. století vypravil ještě jednou, přestože se mu zrovna dvakrát nechtělo. Chtěl režírovat jistou gangsterku, ale na tu si musel ještě hodně počkat. Ze scénáře a námětu, pod kterým jsou podepsaní i osobnosti, u kterých by to čekal málokdo – jmenovitě oscarový Bernardo Bertolucci a známý hororový režisér Dario Argento – dokázal vyprodukovat výjimečné dílo, právem patřící do zlatého fondu světové kinematografie. Pro úplnost dodejme, že v Projektu 100 jej letos doplní ještě Big Lebowski a Všichni dobří rodáci.

Ale zpět k Tenkrát na západě. O tomto opusu už bylo napsáno mnohé. Jen úvodní čtvrthodinka čekání tří desperátů na příjezd vlaku by vystačila na několikastránkový rozbor. Leone prý původně chtěl do těchto rolí obsadit Clinta Eastwooda, Lee van Cleefa a Eliho Wallacha, neboli toho Hodného, zlého a ošklivého, ale ti tehdy rozhodně neměli o jinou práci nouzi. Nejznámějším z těch tří herců, kteří nakonec byli opravdu vybráni, tak zůstává Jack Elam, velký herec menších rolí. Mezi ním a Harmonikou v nezapomenutelném podání Charlese Bronsona poté proběhne úvodní ze špičkových dialogů: Harmonika: „Máte pro mě koně?“ – Desperát: „Zdá se, že nám tady jeden chází.“ – Harmonika: „Jsou tady dva navíc.“ A pak už následuje první efektní pistolnický souboj, který strčí do kapsy většinu těch, které byly do té doby k vidění v amerických westernech.

Jistě, ne všem připadá tato počáteční němá etuda, kdy slyšíme především kapání na klobouk a další naturální zvuky, tak úžasná. Naopak mnohým přijde zdlouhavá, stejně jako některé jiné, pozdější pasáže ve filmu. A to neplatí jen pro dnešní diváky, jelikož tento počin byl doceněn až pár let po premiéře v roce 1968. Ale takový prostě byl Leoneho styl – pomalejší tempo vyprávění se vždy dokonale promyšlenými záběry, které díky natáčení v systému Techniscope (vhodný pro širokoúhlé promítání) ještě více vynikly. Stejně jako samotné bezchybně vybrané lokace, realistická drsnost a posedlost absolutní historickou přesností. Samozřejmě nelze opomenout také budování napětí skrze hudbu (o které později) a velké detaily, od té doby mnohokrát oslavně citované i neuctivě parodované. Především kvůli těmto aspektům jsou Leoneho filmy, zvláště pak právě Tenkrát na západě, tak ceněné. I proto jimi italský režisér ovlivnil řadu dalších slavných tvůrců.

Westernový epos Tenkrát na západě však vyniká i díky hlavní čtveřici postav a jejích předsavitelů a představitelky. Cheyenne (Jason Robards), Frank (Henry Fonda), Harmonika (Charles Bronson) a Jill (krásná Claudia Cardinale) – každý z nich má jistý plán, ale protože se osudy všech protnou, je zřejmé, že pro některé to dopadne jinak. Bandita Cheyenne reprezentuje ty staré hodnoty, a proto nechápe, co všichni vidí na technickém pokroku (konkrétně vlaku), v podstatě je pro něj pouze jakousi chvilkovou záležitostí. Nekompromisní a vypočítavý obchodník Frank si je naopak dobře vědom, že představuje budoucnost a snaží se z něj za každou cenu (včetně zabití malého dítěte) „vytřískat“ co nejvíce. Harmonika je tajemný, svérázný „hrdina“, jehož skutečný cíl a charakter odkrýváme postupně. A Jill? Bývalá městská prostitutka, která chce zůstat na ranči v pustině se zrzavým McBainem a jeho dětmi. No řekněte, kde jinde jste takovou nebo podobnou postavu viděli?

V souvislosti s Tenkrát na západě nelze, jak už bylo naznačeno, nezmínit přenádhernou hudbu Ennia Morriconeho. Není bez zajímavosti poněkud nestandardní postup, kdy proslulý skladatel vše zkomponoval ještě před samotným natáčením. A podle hotové hudby pak Leone stříhal, přičemž přímo na place ji pouštěl hercům, aby věděli, v jakém tempu mají danou scénu odehrát. Morriconeho soundtrack patří k těm vůbec nejoslavovanějším v historii kinematografie. I to je důvodem, proč se o tomto autorovi mluví často jako o vynikajícím skladateli westernové hudby, přestože ta tvoří prakticky jen zlomek jeho přebohaté, obdivuhodné tvorby. Tahle spolupráce se Sergiem Leonem však opravdu předčí všechny ostatní.

Tenkrát na západě představuje vrchol spaghetti westernu, byť pozoruhodné filmy tohoto subžánru, jenž si vysloužil kultovní status, vznikaly až do poloviny 70. let. Ale tento „masterpiece“ nabídl kromě vynikající režie a hudby také (oproti naprosté většině ostatních) propracovanější zápletku, ve které primárně nejde jen o pomstu či peníze. Děj se odehrává v době, kdy se i mýtický divoký západ začínal měnit v civilizovanější místo, na kterém se tudíž logicky začínaly objevovat nové návyky a nová pravidla. U čtyř klíčových postav s jedinečnými, naprosto rozdílnými charaktery, z nichž minimálně Frankův lze považovat za nadčasový, pak mimo jiné také sledujeme jejich postoj k této skutečnosti, případně i to, jak se s ní hodlají vypořádat.  Kdepak, již uvedené v kombinaci s výbornými dialogy, údernými hláškami, skvělými hereckými výkony a minimem pro spaghetti westerny typických drobnějších bizarností činí z tohoto filmu událost, kterou by si neměl nechat ujít žádný fajnšmekr. A třebaže jste Tenkrát na západě už viděli, jistě budete souhlasit, že možnost vše zhlédnout na velkém plátně (v originále) je opravdu velmi lákavou nabídkou.