Římská Devátá legie se pod vedením Flavia Aquily na začátku našeho letopisu vydává prozkoumat daleký sever, pokud možno ještě rozšířit už tak rozlehlou říši. Jenže pět tisíc vojáků zmizí beze stopy. A spolu s nimi se tratí i zlatý Orel, který je pro Římany velmi vzácný. Jde o symbol jejich síly a cti. Proto nechá císař Hadrián postavit zeď, která má zabránit útokům severských kmenů. Dvacet let poté se Flaviův syn Markus stává na severu velitelem pevnosti. Při útoku divošského kmene je ale zraněn, a proto posléze zproštěn velení. Zatímco se zotavuje ve vile svého strýce, nevynechá příležitost zhlédnout gladiátorský zápas. V něm spatří svého budoucího otroka Esku, kterého zachrání. Později se dozví, že Orel byl spatřen daleko na severu v jedné domorodé vesnici, která se ovšem nachází až za zdí, kde je daleko více doma jeho otrok. Marcus a Eska se ale přesto vydávají na nebezpečnou cestu, aby Orla přinesli zpět do rukou římských vojáků.

Režisérem filmu je Kevin MacDonald, který má na kontě famózní drama Poslední skotský král a stejně povedený thriller Na odstřel. Orel Deváté legie ale kvalit jeho předchozích děl nedosahuje. Především proto, že se v nich mohl opřít o výraznou hlavní postavu, vždy dokonale ztvárněnou jejím představitelem. V jeho filmu z roku 2006 to byl diktátor Idi Amin v úchvatném podání Foresta Whitakera, který si svým fascinujícím hereckým výkonem neustále vyžadoval pozornost diváků, pro které se pak toto oscarové drama stalo daleko poutavějším. To samé platí i v případě MacDonaldova druhého „celovečeráku“ z roku 2009, ve kterém si neodbytný novinář Cal McAffrey s tváří Russella Crowea také získává diváky téměř okamžitě na svou stranu. V režisérově nejnovějším počinu si Channing Tatum tak dobře nevede, ale to je do značné míry ovlivněno tím, že mu scénář nenařizuje žádné herecky náročnější scény.

Tvůrcům se ale podařilo výborně vystihnout atmosféru doby, jak povedenými kostýmy, tak i častým připomínáním tehdejších zvyklostí. Velmi významnou roli hraje i místo, na kterém se film odehrává. Tím není Řím, ale kraj kolem Kaledonských hor. Sychravé počasí, kdy neustále prší, fouká vítr, široko daleko prakticky žádné stromy, jen nízká tráva. Do toho hlavní hrdiny ještě pronásledují hrozivě pomalovaní, a především velmi rychlí divoši, kteří umějí přírodních podmínek využít daleko lépe. Navíc v této oblasti skoro nikdo další nebydlí, takže dva hlavní hrdinové budou muset v případě střetu čelit velké přesile. Proto si jistě budete přát, aby stihli utéct za zeď a nemuseli se s nimi potkat. Tohle se MacDonaldovi opravdu povedlo, protože putování Marcuse a Esky nezabírá zase tolik reálného času, ale stejně jim držíme palce.

Je ovšem tak trochu na pováženou, kdo jsou vlastně klaďasové a kdo záporáci. Římská říše v té době zabírala území od Apeninského poloostrova až po Británii, o jejích hranicích na východě a západě ani nemluvě. Ale císař stále neměl dost. Římané zabíjeli muže z domorodých kmenů a znásilňovali jejich ženy. Na druhou stranu je pochopitelné, že pomalovaní domorodci mohli římským vojákům připadat jako nějací démoni nebo jejich sluhové. Ale oni jen chránili své území a svou kulturu, kterou bojovní Římané neuznávali. Když si uvědomíme, že i dnes se ve světě vedou války kvůli území, nerostnému bohatství, či rozličným náboženským vírám a kulturním zvyklostem, pak nezbývá než konstatovat, že lidstvo je, bohužel, v tomto směru opravdu nepoučitelné.

Největším nedostatkem filmu jsou bojové scény, které jsou sice nejprve nasnímané velmi dobře v širších záběrech, čímž nás tvůrci připraví na jistě poutavý boj, ale jakmile dojde k přímému kontaktu protivníků, začíná se zrychlovat střihová skladba, navíc kamera hodně střídá úhly, takže ve finále ze souboje téměř vůbec nic nevidíme. Takhle zběsilý střih nenajdeme ani ve většině ryze akčních filmů. Ale samotné bojové scény určitě nejsou prioritou. Tou je spíše ukázat ostatní morální hodnoty římských vojáků, především čest, úctu k otci, po kterém synové dědí jméno a vlastně ho i mají za vzor, jít do každé bitvy s nutností zvítězit, nikdy si nepřipouštět možnost být poražen, ale zároveň, že je pocta padnout v boji. Proto hrdinské skutky vlastně vůbec takovými nejsou. Budeme svědky i jednoho divošského rituálu, který má až dokumentární charakter, ale ukáže se, že má své opodstatnění. Ještě škoda, že je film místy trochu zdlouhavý, což je dáno i četnými flashbacky, které ukazují pokaždé de facto to samé.

Devátou legií se zabývá i loňský Centurion, který vyniká pouze až komiksovou stylizací některých scén. Především těch bojových, samozřejmě. Ty jsou totiž daleko krvavější, ale tím se tvůrci víceméně snaží pouze zakrýt ostatní nedostatky scénáře, než aby zachycovali brutalitu doby ve 2. století našeho letopočtu. Orel Deváté legie nemá omezenou přístupnost, což je trochu překvapivé, protože některé scény můžou být pro mladší diváky drsnější, ale ti už jsou na druhou stranu i díky internetu na násilí asi zvyklí. Novinka Kevina MacDonalda je určitě věrohodnější než Centurion, a zkušenosti tvůrců hovoří také zcela jasně pro Orla. Ostatně, film Neila Marshalla nakonec u nás ani nezamířil do kin, přestože se s jeho uvedením původně počítalo.

Orel Deváté legie je komornější, ale výborně řemeslně udělaný historický film (nebudete věřit, že stál pouhých 25 milionů dolarů), který vznikl daleko více až „na place“, než během postprodukce. Místo počítačových efektů se tvůrci rozhodli, že si raději všechno postaví doopravdy. Tím dávají vzpomenout na filmy jako Spartakus, než aby pokračovali v cestě, kterou započal Gladiátor. Samozřejmě, že v tomto případě by ta cesta nebyla tak náročná, jako tomu bylo ve velkolepém spektáklu Ridleyho Scotta, ale protože udělali film „po staru“, vystačili si jen s malým rozpočtem. Úchvatné visuální efekty jsou sice fajn, ale v některých případech je lepší se obejít bez nich. Ve filmu je navíc plno nádherných záběrů na nedotčenou krajinu, které jsou vítané vždycky. Zkrátka se jedná o nadprůměrný film, který nenadchne ani nenaštve. Po jeho zhlédnutí bude navíc většina z vás určitě ráda, že podzim je ještě daleko.