Potencionální noční můra může mít mnoho podob. Někoho děsí představa prázdného půllitru, jinému stačí rozzuřený medvěd a Eddie Murphy se dokonale postaral o to, že filmové kritiky děsí představa herce převlečeného za tlustou ženu.
Jenže v případě muzikálu Hairspray je ohromná chyba předpokládat průšvih jen proto, že v něm vystupuje John Travolta coby značně robustní matka hlavní hrdinky. V případě Hairspray to má totiž svou logiku – a to hned několikavrstvou.
Historie filmového muzikálu Hairspray začíná v roce 1988, kdy režisér John Waters natočil šílený barevný hudební film, který se dočkal ohromného ohlasu. Podle filmu vznikl divadelní muzikál a podle něj nový film. Vzhledem k tomu, že jak v původním filmu, tak v divadle hrál úlohy matky hlavní hrdinky muž, byla zachována tradice i v nejnovějším zpracování. A protože bylo třeba někoho, kdo dokáže schopně tančit i v extra silném kostýmku a současně do toho zpívat vysokým hlasem, byla volba Johna Travolty vskutku logickým krokem.
Překvapivě logickým krokem se též ukázalo angažování režiséra Adama Shankmana. Sharkman sice má slušné komerční ohlasy, ale jeho komedie zpravidla atakují příčky nejhůře hodnocených filmů roku (Ochránce, Dvanáct do tuctu 2), takže bylo jeho jméno v tak ambiciózním projektu celkem podezřelé. Jenže on je Shankman původně profesí taneční choreograf, takže prvně ve své režijní kariéře mohl pracovat na látce, která je mu blízká. A na filmu je znát, že ho točil s nadšením, protože něco tak radostného se v kinech jen tak nevidí.
A to jsem v úvodu projekce mírně znejistěl. Barvy z obrazu hýřily v takové záplavě, že by se i Karlík z továrny na čokoládu měl co učit, s nadšením na mě zpívala jakási mladičká tělnatější herečka (Nikki Blonsky), kterou jsem nikdy předtím neviděl a do toho se všichni usmívali jak kdyby jim právě někdo řekl, že vyhráli milion dolarů za to, že si ráno vyčistili zuby. Jenže ono to člověka strhne. To neskutečně upřímné nadšení, které provází hlavní hrdinku Tracy v její snaze vyplnit si sen a stát se součástí taneční show Cornyho Collinse, je maximálně nakažlivé nejen pro zapálení Tracy, ale i pro chytlavé melodie, které člověku nedovolí, aby nasadil na obličej nerudný výraz. Z plátna se line čistá pozitivní energie, které se prostě nejde nepoddat.
A pak už je jedno, že tu je těžkopádně téma rasismu šedesátých let, protože postavy se skrz něj tak elegantně prozpívají, že na konci budete držet palce všem těm bojovníkům za svobodu a budete se společně s nimi smát těm, kteří mají nesmyslné předsudky. Budete společně s nimi nenávidět (neskutečně žhavou!) mrchu Michelle Pfeiffer, která se snaží v show Cornyho Collinse prosadit vlastní dceru, milovat úsměv Jamese Marsdena v roli moderátora, oblíbíte si Christophera Walkena, který se vnitřního dítěte nevzdal ani coby manžel a otec, budete fandit Tracy v jejím soutěžení, užívat si drobné rebelie její nejlepší kamarádky a se zájmem sledovat tunu dalších postav (Queen Latifah dává svou ženskostí spolehlivě na frak všem hubeným blondýnkám).
Kdybych si měl představit esenci čisté radosti, první, co by mi přišlo (v případě filmového média) na mysl by byl Hairspray. Film, na kterém je až neuvěřitelným způsobem vidět, že byl točen z lásky a pro radost, že si natáčení všichni užívali a že si moc rádi do těch všedních dnů vnesli trochu toho zpěvu a tance v ulicích. Na tohle už se ve filmech (a ostatně i v samotném životě) dost zapomíná a je to celkem škoda. Hairpsray, v kterém se zpívá a tančí dobrých 80% snímku, je důkazem toho, že muzikál rozhodně není mrtvý. Od Moulin Rouge jsem neviděl tak strhující muzikál. Je tu jediný podstatný rozdíl. U Moulin Rouge jsem plakal dojetím a tady jsem se musel díky nadšení neustále usmívat.
