Jean-Christophe Grante je ve Francii populárním tvůrcem detektivních knížek. U nás je divákům/čtenářům známý především díky prvním Purpurovým řekám (napsal knihu, i následný scénář). Říše vlků má na první pohled s Purpurovými řekami mnoho společného. Máme tu dvojici detektivů, z nichž jeden je mladíček, získávající uznání a ten druhý je samotář, profík v oboru, se kterým se špatně dělá. Máme tu dva zdánlivě nesouvislé příběhy, které se provážou, máme tu masového vraha, hříšnou Francii a nakonec tu máme i Jeana Rena. Že by dobrý základ pro další povedenou detektivku? Mohlo by být. Ale Říše vlků selhává téměř ve všech podstatných bodech (ať už z pohledu filmového diváka anebo příznivce detektivek), díky čemuž je zdaleka tím nejslabším, co nám žánr „francouzských detektivek“ v posledních letech nabídl.

Pokud je něco, co se dá jinak kvalitním Purpurovým řekám vytknout, je to problematický děj. Grante je ve svých knihách dost pečlivý a značnou část textu věnuje vyšetřování. Film je díky tomu dějově zmatený, protože se do něj nevešly veškeré potřebné stopy a vedlejší dějové linie, vedoucí ke konečné pointě. Purpurové řeky jsou ovšem výborně natočené a to slabší momenty scénáře bohatě vynahrazuje. Kniha Říše vlků není o nic méně komplikovaná, nežli Purpurové řeky, naopak je ještě mnohem zamotanější. To se negativně promítá do její filmové adaptace, která je díky tomu tak nepřehledná, že je velice pravděpodobné, že zhruba od poloviny nebude leckterý divák tušit, jak se vlastně přišlo na onu stopu a proč se jde tam a tam. Díky tomu, že Grante opět musel knihu okleštit o mnoho „vaty“, je děj Říše vlků vrcholně zmatený a většina příběhu se skládá z prudkých dějových zvratů, které však postrádají potřebné zázemí. Je to zhruba stejně funkční, jako kdyby někdo nacpal všechny důležité části seriálu 24 hodin do jednoho filmu. Říše vlků tak ani při svých dlouhých 130 minutách nedokáže podat příběh v podobě, která by byla smysluplná.

Moc tomu nepomáhá ani režisér Chris Nahon. Děj filmu má slušný potenciál (především detektivní část) a jsou tu i určité sci-fi prvky, Nahon jde však především po depresivní atmosféře (přičemž se zde razí motto „déšť je depresivní“ a tak celý film ustavičně prší) a na všechno ostatní zvysoka kašle. Přitom v úvodu filmu je velmi dobře vykreslena nervózní atmosféru, pramenící z toho, že divák, stejně jako hlavní hrdinka, netuší, co se vlastně děje a tak se musí nechat slepě vést. Zajímavý úvod bohužel vyšumí do ztracena a po celý film se již Nohanovi nepovede na něj navázat. Nevěnuje se potřebná pozornost samotnému vyšetřování (intuice některých postav je záviděníhodná) a místo toho se kamera vyžívá v temných chodbách, málo osvětlených místnostech, kde se vedou prázdné dialogy s ohromně drsnou tváří. Na akci se prakticky nedostane, a když ano, tak končí velmi rychle. Potenciál Chrise Nahona, který natočil vynikající Polibek draka, tak zůstal trestuhodně nevyužit.

Zklamáním je bohužel i Jean Reno. Nejsem si úplně jistý, zda je to chyba samotného Rena, nebo vinou stylizace (havajská košile, černé vousy a bíle vlasy moc k ošlehanému poldovi nesedí), ale Schiffer je spíše komický, než charismatický. V knize je to prvotřídní sketa, která si jde za svým za každou cenu, ve filmu postavička, které lze její autoritu jen těžko uvěřit. Podobně je na tom i jeho mladší kolega, jehož nejvýraznější charakterizací zůstává scéna, ve které dává nažrat svojí kočce. Světlejším bodem je Anna Heymes v podání Arly Jover. Nejen, že Anna je zdaleka tou nejzajímavější postavou celého filmu, ale Arly se do role hodí a jako jediná nepostrádá jiskru.

Říše vlků je ještě slabší, než byly druhé Purpurové řeky. Ve Francii snímek prošel kiny bez výraznějšího rozruchu a i u nás tomu nejspíš nebude jinak. Pak rychle poputuje na video a za pár let si na Říši vlků nikdo nevzpomene. Myslím, že je to pro všechny strany to nejlepší možné řešení.