A tak už pěknou řádku let  (jako každý správný kontroverzní režisér) rozděluje zasvěcenou diváckou obec na dva tábory. Trierovští  jeho manipulaci nekriticky zbožňují a ti druzí? Ti by měli zajít na Kdo je tady ředitel?, protože navzdory  frekventovanému zjevování typicky trierovských fines, se mu podařilo natočit nejspíš nejvtipnější evropskou komedii posledních let. A s přehledem válcuje i bombu komediálního nebe Borata. Je to skoro k vzteku, že se to tomu dánskému zmetkovi zase povedlo a ještě víc k vzteku může být fakt, že se tomu kdesi hlasitě a od srdce (jestli nějaké vlastní) směje.

Děj je stejně jako celý film poněkud absurdní. Bylo nebylo, v jedné firmě sedí nešťastný Ravn, který touží uzavřít životně důležitou transakci s islandským investorem, jenže nejvyšší ředitel firmy je jakási bájná bytost, kterou nikdy nikdo neviděl. Rozhodne se najmout herce Kristoffersona, aby nejvyššího po dobu transakce ztvárnil. Poněkud nestálý performer se ale brzy dozví, že majitelem celé firmy je samotný „plyšový méďa" Ravn a celé to divadlo s  nejvyšším si vybásnil, aby nekazil miloučkou a přátelskou atmosféru v podniku. To by ale nesměl být Trier, aby se to celé nezvrhlo do absurdní a vtipně kruté frašky, kde není snad jediný nevyšinutý charakter.

Právě z charakterů a jejich interakce vyvěrá nejvíc pečlivě konstruovaného humoru. Herci svými rolemi žijí a jsou i perfektně typologicky obsazeni. Ravn Petera Gantzlera působí ve většině scén jako ten nejnevinnější medvídek na světě a když začnou vyplouvat na povrch nechutné pravdy o vedení, skoro se až nechce věřit, že je toho ten miláček, co tak rád podepisuje smlouvy, schopen. Jeho velký spoluhráč Kristofferson ztvárněný Jensem Albimsem ve svém výrazu perfektně mixuje hereckou neschopnost své postavy, morální pochyby i fanatickou posedlost králem absurdního dramatu Gambinim, o němž nikdo nikdy vyjma jeho hrdiny neslyšel. Jejich ovečkami a loutkami se stává tzv. „stará šestka", skupina zaměstnanců kreativců, jež stojí za úspěchem firmy. Do této impozantní partičky patří například Gorm Caspera Christensena, jehož vzteklost se pozná podle toho, jak moc ošklivě mluví o počasí na venkově, Mette Sofie Grabol mající fobii z tiskáren, svůdkyně Mii Lyhne přesvědčená o tom, že i z „teplouše" udělá chlapa milujícího ženský anebo třeba Angličan Anderse Hove, který dánsky není schopný složit do kupy jedinou větu, ale angličtinu už ze zásady nikdy a nikde nepoužívá. 

Scénář je jedním slovem brilantní a nebojí si utahovat ani ze zbožštěného Dogma 95. Přestože na dvou místech poněkud ztrácí dech a cíleně ho rozmělňují promluvy samotného režiséra („Tak už to tedy skončíme, taky chci jít domů."), dialogy postav zní jak od mistrů absurdního dramatu. Ionesco a Beckett by mohli kolem Triera klečet na kolenou a prosit ho, aby jim psal repliky. Technická stránka filmu se podle obvyklých kriterií nedá hodnotit vůbec. Téměř celý Ředitel je natočený sekvencí statických obrazů. Střih je nesynchronní a v obraze není žádný třetí ani druhý plán. Kompozice působí jak v amatérských filmech, někomu často chybí kus hlavy, popřípadě, se už do záběru vejde pouze jeho ruka a podobně. Klasická trierovština. Na rozdíl od jiných svých snímků si tu ale s obrazem přeci jen víc hraje a některé záběry jsou přímo nezapomenutelné, jako například kolotočová jízda na konících anebo scéna se slonem.  Hudba chybí filmu úplně. 

Sečteno a podtrženo Kdo je tady ředitel? přesahuje obvyklou základnu Trierových diváků. Má onu univerzální moc vtáhnout do děje i nezasvěceného a  nechat ho bavit se tím krutě vtipným divadlem, které mu je předkládáno. A přestože je zde přítomné morální poučení (lidi dokážou být pěkné svině), tentokrát režisér naštěstí klade větší důraz na mechanismy absurdní komedie a své dílo odlehčuje, což je po jeho předchozích snímcích Dogville a Manderlay více než příjemné.