Přestože se jeho předešlému filmu Rekviem za sen vyčítá banálnost a jednoduchost, v určitých aspektech odhalil mnohem větší hloubku problému než jiné známější filmy zabývající se drogovou tematikou (ať už třeba Traffic: Nadvláda gangů anebo Šňup). Fontána má být filozofickým zamyšlením se nad otázkami, které v jistém období života a někdy i celou dobu zaměstnávají každého z nás - nesmrtelnost, láska, oddanost a samota. Aronofsky rozehrává svou meditaci nad těmito tématy ve velkém, opulentním stylu. Děj je rozdělený na tři epizody odehrávající se v minulosti a blízké a vzdálené budoucnosti. Většina jiných tvůrců by si nad takovým složitým pojetím vylámala zuby, ale Aronofskému se podařilo stvořit dílo, kterým připomněl filmy ruského myslitele a filmaře Andreje Tarkovskyho. Tedy Tarkovskyho dvacátého prvního století, rychlejšího, vizuálně baroknějšího a v myšlenkách prostějšího a srozumitelnějšího.

Fontána by mohla být náročnou podívanou pro úzký okruh lidí, ale naštěstí pro ten kouzelný film a pro samotného Aronofskyho se mu podařilo sehnat ty nejlepší spolupracovníky, a tak i když nejste fanoušci filozofie, můžete se nechat unášet strhujícími obrazy, hudbou a hereckými výkony.

Rachel Weisz s Hugh Jackmanem ztvárnili ústřední dvojici procházející časovými úseky a hledající věčné spojení. Zejména Jackman ukazuje, že dokáže zahrát jakoukoli polohu a místy je jeho projev vyloženě strhující. Weisz v některých scénách příliš spoléhá na své osvědčené výrazy a neutuchající šarm, ale i přesto podává standardně vynikající výkon, jímž se už dlouho řadí k nejlepším současným herečkám. Z vedlejších rolí vyniká zejména otec Avila Marka Margolise, ale ani Sean Patrick Thomas, který ztvárnil Antonia, nezapadá a potvrzuje svou pozici jedné z nadějných černošských hvězd Hollywoodu.

Vizuální stránka je originální, přímo magická. Každý záběr působí jako umělecké dílo a je do detailu propracovaný, snové prostředí ještě podtrhuje v určitém směru velmi abstraktní děj s mnoha nedořečenými myšlenkami a nejednoznačnými odpověďmi.  Hudba Clinta Mansella se podílí na tvorbě celkové těžko uchopitelné a velice intenzivní atmosféry. Je v tom nejlepším smyslu toho slova klasická. Vyžívá se ve smyčcích, jemné podbarvující skladby bravurně střídá s naléhavými a prudkými melodiemi, ale nikdy na sebe nestrhává přílišnou pozornost.

Celkově je Fontána velice opravdovým snímkem, který i přes svou místy poněkud kostrbatou snahu o filozofičnost, nabízí silnou uměleckou výpověď, která se v tak velkých filmových projektech vidí málokdy. A i když není Aronofskyho snímek lehko rozluštitelnou hádankou, určitě stojí za to ho vidět a zhodnotit si jej podle svých osobních měřítek. Rozhodně to není ztráta času ani peněz.